Klára přijela k moři na týden — do malého apartmánu, který si předem rezervovala a sama zaplatila. Potřebovala se konečně pořádně vyspat a být chvíli sama po roce, kdy plánovala výlety pro ostatní a ten svůj pořád odkládala. Na zápraží na ni ale čekala starší neznámá žena se dvěma kufry: obrovským kostkovaným a modrým, staženým řemenem. V ruce držela vytištěné potvrzení se stejným logem, jaké svítilo Kláře na telefonu.
„Tenhle apartmán jsem si rezervovala už v březnu,“ oznámila neznámá a podala jí list. „Vytiskla jsem si ho, protože telefonu nevěřím. A ani vnukovi, který mi ho nastavoval.“
Majitel neodpověděl hned. Když konečně zavolal zpátky, přiznal, že systém nějakým způsobem přijal obě rezervace na stejné termíny. Slíbil vrátit peníze a najít řešení, ale žádné vhodné ubytování v okolí se nenašlo: srpnové ceny vyletěly nahoru a volné pokoje stály několikanásobně víc. Klára po devíti hodinách v autobuse nechtěla náhradu, potřebovala postel. Neznámá se představila jako Helena a řekla, že si na tenhle výlet šetřila celý měsíc a na výhled na lagunu z balkonu se těšila už od jara. Ani jedna se nehodlala vzdát.
Prvním ústupkem byla jedna noc. Majitel přestal odpovídat, vybil se mu telefon a Helena už vytáhla klíč ze schránky. Navrhla, že se spolu vyspí v apartmánu a ráno se všechno vyřeší. Klára souhlasila ne proto, že by tomu slibu věřila, ale protože v takovém vedru a za takové ceny nebylo možné hledat jiné ubytování. Helena odemkla a vešla dovnitř jako první, za sebou táhla kufry. Ve studiu byla jedna široká postel u okna, rozkládací pohovka a stísněný kuchyňský kout se dvěma plotýnkami.
Helena bez ptaní položila kostkovaný kufr na postel. „Na pohovce by se mi pak záda nenarovnala. Vy jste mladší, vám to půjde líp,“ řekla a už rozepínala zavazadlo. Klára jí připomněla, že za apartmán zaplatila za stejných podmínek a po cestě je také unavená. Helena odpověděla, že ona je stará, zatímco Klára je jen unavená, a dodala, že si to měl majitel všechno ověřit. Na posteli se ocitl její květovaný polštář, čtyři klobouky a malý moka konvička, jako by už dávno bylo rozhodnuto, komu připadne postel.
Klára se přesto první večer nechtěla hádat. Uvelebila se na pohovce a doufala alespoň v klid, ale kolem desáté Helena zapnula rádio. Nejdřív tam mluvili o zahradě a zelenině, pak začaly hrát staré písničky. Klára ji požádala, aby rádio ztišila: po probdělé cestě si potřebovala odpočinout. Helena jen přidala hlasitost o jeden stupeň a vysvětlila, že už mnoho let usíná při rádiu. „Nemůžu kvůli jedné noci měnit všechno, na co jsem zvyklá,“ řekla.
Ráno Kláru probudila vůně silné kávy. Balkonové dveře byly otevřené, na malém stolku stály dva šálky a Helena se vrátila z trhu s broskvemi, rajčaty, balkánským sýrem a ještě teplým chlebem. Vyrazila tam brzy, aby stihla nejlepší ovoce i výhodné ceny, a pak si v klidu zabrala místo u okna. Klára jí poděkovala, ale když si chtěla položit tašku na volnou židli, Helena ji požádala, aby neblokovala průchod: potřebovala si rozložit nákup a mít všechno po ruce. Z obyčejné společné snídaně se nenápadně stalo pravidlo, že kuchyňskému koutku velí Helena a Klára se jí má přizpůsobit.
V poledne zavolal majitel. Našel pro jednu z nich samostatný pokoj tři ulice od moře — bez balkonu a znatelně dál od pláže. Nabídl, že tam jednu z hostek odveze, ale Helena hned řekla, že se stěhovat nebude: vybrala si tenhle apartmán právě kvůli laguně a za nové ubytování platit nehodlá. Klára se zeptala, proč tedy o tom, kdo zůstane, rozhoduje Helena, když obě mají potvrzení a obě zaplatily. Helena odpověděla, že Klára si snáz najde jinou možnost a jí se už nechce znovu tahat s kufry.
Klára navrhla, aby si stanovily alespoň jasná pravidla: střídat se v používání postele a pohovky, na noc vypínat rádio a nezabírat společné prostory věcmi bez souhlasu druhé. Helena ji vyslechla, ale souhlasila jen se ztlumením zvuku — neslíbila, že rádio vypne, a k posteli řekla, že Klára to „má stejně jednodušší“ na pohovce. Večer vystřídaly pořad o zahradě znovu písničky. Klára vstala z pohovky, došla k zásuvce a vytáhla kabel rádia. „Vypněte rádio a přestaňte rozhodovat za nás obě: buď se o apartmán budeme dělit rovným dílem, nebo hned požádám majitele, aby rozhodl, kdo tu zůstane,“ řekla Klára ostře a vytáhla kabel rádia ze zásuvky…
Helena prudce vstala a natáhla se k zásuvce, jako by chtěla všechno vrátit na své místo. Rádio se zakymácelo na okraji nočního stolku, ale Klára ho stačila přidržet rukou.
„Je to moje věc,“ řekla Helena. „A nedovolím, abyste z ní vytahovala kabel.“
„Tak ho nezapínejte, dokud se nedohodneme, jak tu budeme žít obě.“
Helena se na ni podívala, jako by jí Klára schválně zkazila večer. Pak vzala ze stolu telefon a podala jí ho.
„Zavolejte majiteli. Jen mu nevykládejte, že jsem vás sem přivedla násilím.“
„Řeknu mu, že jsme obě zaplatily za jeden apartmán, ale zatím ho můžeme používat jen podle vašich pravidel.“
Helena se ušklíbla, ale nehádala se. Klára vytočila číslo a zapnula hlasitý odposlech. Majitel to zvedl po několika zazvoněních. V pozadí byl slyšet hluk ulice, narychlo se omluvil a zeptal se, co se stalo.
Klára stručně popsala všechno: postel, pohovku, rádio, kuchyň. Helena jí skočila do řeči, když došlo na postel.
„Na té pohovce spát nebudu. Bolí mě z ní záda.“
„Mě z ní bolí záda taky,“ odpověděla Klára. „Jen jsem mladší, a tak to asi mám mlčky vydržet.“
Majitel je požádal, aby nemluvily obě najednou. Potvrdil, že obě rezervace jsou platné a že od obou dostal peníze. Samostatný pokoj, o kterém mluvil odpoledne, je stále volný. Nachází se tři ulice od moře, nemá balkon a je méně pohodlný než tento apartmán. Zatím žádnou jinou možnost nenašel.
„Jedna z vás se tam bude muset přestěhovat,“ řekl. „Chápu, že je to moje chyba. Za pokoj se nic nedoplácí. Ponechám vám stejnou cenu, jakou jste měly v rezervaci, a pokud bude pokoj levnější, rozdíl vám zvlášť vrátím. Dnes můžu jednu z vás odvézt.“
„Já zůstávám,“ řekla hned Helena.
„Ještě jsem se nerozhodla,“ odpověděla Klára.
Helena položila telefon na stůl, hovor však neukončila.
„Zase všechno komplikujete. Vy aspoň máte na výběr. Přijela jsem sama se dvěma kufry a nechce se mi je znovu tahat.“
„Já taky přijela sama. A svoje věci jsem si ke dveřím donesla sama.“
„Ale můžete si najít jiný pokoj.“
„Můžu. Jenže za cenu, se kterou můj rozpočet nepočítá,“ řekla Klára. „Za chybu majitele platit podruhé nebudu.“
Majitel potvrdil, že nic doplácet nebude, a nabídl, že jí pošle adresu pokoje zprávou. Nerozhodl, která z nich má apartmán přenechat té druhé, a Klára ho nepožádala, aby určil vítězku. Požádala jen o písemné potvrzení podmínek: do konce týdne se přestěhuje do samostatného pokoje, cena se pro ni nemění a zbývající částku jí vrátí po odjezdu. Majitel souhlasil a poslal zprávu, zatímco ještě stály u stolu.
„Takže já zůstanu tady,“ pronesla Helena, když hovor skončil. „A vy odjedete.“
„Ano.“
„To je tedy pohodlné. Prohlásila jste, že vám nic nevyhovuje, a teď mi necháváte celý apartmán a berete si samostatný pokoj.“
„Já vám ho nenechávám. Majitel napravuje svou chybu a já si vybírám místo, kde se budu moct vyspat. Vy jste si ten pokoj také mohla vzít.“
Helena odvrátila pohled k balkonu. Za okny se už stmívalo a nad střechami bylo sotva vidět úzký proužek vody. Zjevně chtěla něco říct, ale nenašla ta správná slova. Klára otevřela tašku a začala si balit věci. Nesnažila se každou maličkost ukládat s okázalým rámusem ani nebouchala dvířky skříní. Prostě složila oblečení, nabíječku, knihu a krém na stejné místo, odkud je ráno vytáhla.
„Nevyhodila jsem vás,“ řekla Helena, když Klára zapnula tašku.
„Já vím. Jen jste se rozhodla, že ustoupit mám já.“
Na chodbě byly slyšet kroky majitele. Přišel osobně, jak slíbil, a pomohl odnést zavazadlo k autu. Helena vyšla na balkon, zatímco scházeli dolů. Klára nečekala, že ji zavolá zpátky, a neohlédla se k oknu.
Pokoj byl malý, ale čistý. Z okna byl vidět dvůr, kde se sušilo prádlo, a vrcholky stromů za nízkým plotem. Majitelka jí ukázala, kde jsou náhradní ručníky, vysvětlila, jak zavírat okenice, a podala Kláře klíč. Klára zkontrolovala zámek, položila tašku vedle postele a poprvé za dva dny sama rozhodla, kam si odloží své věci.
Ráno se probudila bez rádia. V pokoji bylo ticho, jen za oknem někdo posouval plastové židle. Klára dlouho nevstávala, pak se ale vydala sama k moři. Neplánovala trasu ani nekontrolovala, kde je nejbližší obchod. Prostě šla tam, kde ulice klesala k vodě.
Cestou zpátky uviděla Helenu u malého obchodu. V jedné ruce držela sáček s rajčaty, v druhé telefon, na jehož obrazovce byla otevřená mapa.
„Zase mě vede k plotu,“ řekla Helena místo pozdravu. „Tady by měl být průchod na pláž.“
Klára se podívala na obrazovku a ukázala do vedlejší uličky.
„Ne podle mapy. Jděte až k modré brance a pak dolů po schodech. Je tam pěšina.“
„Chystáte se tam?“
„Po snídani.“
Helena zaváhala a pak se zeptala, jestli může jít s ní. Klára řekla, že může. K pláži došly téměř beze slov. Helena se na schodech zastavila, aby si odpočinula, a Klára ji nepopoháněla ani jí nenabídla, že jí ponese tašku. Na úzké pěšině Helena sama požádala, aby počkala, než si upraví řemínek sandálu.
První dny se potkávaly jen u moře nebo v kavárně. Každá platila za sebe a žádná nezabírala druhé židli taškami. Helena si u sebe dál pouštěla rádio, ale přestala Kláře říkat, kdy má jít spát. Klára už nehledala pláže a trhy za obě, pokud ji o to někdo nepožádal. Když se Helena nevyznala v mapě, zeptala se a Klára jí ukázala cestu — pokud sama chtěla.
Čtvrtý den Helena navrhla, aby se spolu naobědvaly. U stolu dlouho vyprávěla o sestře, se kterou sem před mnoha lety jezdila, a o tom, jak nezvyklé bylo všechno plánovat sama. Pak najednou zmlkla a začala krájet rajče na malé kousky.
„První večer jsem si řekla, že když jste mladší, bude pro vás snazší ustoupit,“ řekla. „Bylo to tak pohodlnější. Nenapadlo mě, že jste si taky přijela odpočinout.“
Klára jí neřekla, že už je to všechno za nimi. Pamatovala si pohovku, rádio i to, jak si Helena přivlastnila společnou kuchyň. V jejích slovech ale neslyšela výmluvu, nýbrž přiznání, že si Helena předtím nechtěla všimnout toho, co se dělo.
„Potřebovala jsem, abyste se mě zeptala,“ řekla Klára.
Helena přikývla. Dlouze se neomlouvala. Objednala další vodu a zeptala se, jestli si Klára dá broskev. Klára souhlasila.
Do konce týdne se do společného apartmánu nevrátily. Helena zůstala tam, Klára ve svém pokoji. Někdy spolu snídaly, jindy si každá šla po svém. Před odjezdem Helena zaklepala u Kláry a vrátila jí knihu, kterou nechala na pláži.
„Děkuju, že jste mi ukázala cestu,“ řekla. „A že jste za mě nerozhodovala, kam mám jet.“
Klára si dala knihu do tašky. Druhý den ráno šly k moři spolu, ale každá nesla svou tašku a sama se rozhodovala, kdy se zastaví.