Dvě červené čárky se na testu objevily měsíc po Markusově pohřbu. Anna seděla na studené koupelnové podlaze, tiskla test k dlani a snažila se pochopit, jak má teď žít: její muž se nikdy nedozví, že se stane otcem, a ona bude muset všechno rozhodnout sama. Pracovala jako učitelka, ale po jeho smrti se jen stěží dokázala ráno přinutit vstát. Neměla sílu, jistotu ani nikoho, komu by mohla bez obav říct: „Nezvládám to.“
Zavolat tchyni Heleně jí připadalo přirozené. Nikdy si nebyly blízké, ale Markus byl pořád její syn a budoucí dítě její vnouče. Anna doufala, že si s ní alespoň promluví; nežádala žádné sliby a nečekala, že ji Helena hned začne utěšovat. Tchyně ji však téměř okamžitě přerušila: Markus už tu není a Anna jí nemá proč volat. Anna tiše připomněla, že je dítě navždy spojí, ale odpovědí jí bylo jen chladné mlčení a krátké rozloučení. Hovor skončil dřív, než stihla říct o dvou čárkách.
Potom začala Anna volat méně často. Nejdřív vytočila Helenino číslo po několika dnech, pak jednou týdně a pokaždé si předem promýšlela, co říct, aby nepůsobila dotěrně. Tchyně odpovídala stroze a brzy přestala telefon zvedat úplně. Když se Anně přece jen podařilo dovolat, rozhovor se rychle stočil k tomu, že Helena nemá sílu mluvit o minulosti. Anna se nehádala a nežádala ji, aby zapomněla na vlastní zármutek. O těhotenství se ale zmínit nedokázala: měla pocit, že Helena v tom neuslyší novinku, ale pokus udržet při životě vzpomínku na syna.
Už předtím mezi nimi bylo jen málo vřelosti. Po seznámení dala Helena Markusovi najevo, že Anna je pro něj příliš obyčejná. Na svatbě se na snachu dívala, jako by se mezi hosty ocitla omylem, a později utrousila pár jedovatých poznámek o její práci: děti z dobrých rodin prý učiteli nebývají. Anna tehdy kvůli manželovi mlčela. Teď se jí ta stará slova vracela spolu s novým strachem: co když si tchyně pomyslí, že dítě je jen další záminka, jak ji připoutat k rodině, od které se sama odvrátila?
Byl tu ještě jiný důvod, na který se Anna snažila nemyslet. Markus zdědil polovinu starého domu, v němž žila Helena. Po jeho smrti připadl tento podíl podle závěti Anně. Dům pro tchyni znamenal všechno: prožila v něm celý život a nemohla si dovolit odkoupit podíl za tržní cenu. Ještě před pohřbem prosila Helenu Annu, aby podepsala dokumenty a převedla na ni svůj podíl za nízkou částku. Anna požádala o čas — potřebovala se zorientovat v dokumentech a rozmyslet si, co dál. Helena to pochopila jako odmítnutí pomoci a od té doby mluvila o domě, jako by stále patřil jen jí. Anna ji nechtěla připravit o domov, ale v šoku nedokázala žádné dokumenty podepsat.
O týden později se Anna vrátila ke své obvyklé trase: práce, autobus, byt. Vedoucí se jí znovu ptala, kdy nastoupí na plný úvazek, a Anna odpovídala, že se pokusí. Potřebovala výplatu, ale soustředit se na výuku pro ni bylo stále těžší. Doma ji vítal Markusův portrét s černou stuhou a hodiny — svatební dar od Heleny. Jejich pravidelný tikot zdůrazňoval, jak pomalu plynou večery. Když se na telefonu objevilo upozornění na zmeškaný hovor od tchyně, Anna jí nevolala zpátky: po předchozích rozhovorech se bála, že uslyší, že ani o vnouče nestojí.
Helena však volala dál — někdy i několikrát týdně, jako by zkoušela, jestli Anna zvedne telefon. Jednou Anna ztlumila zvuk a položila telefon displejem dolů. Potřebovala si uchovat síly alespoň pro sebe a dítě, místo aby znovu poslouchala, že je nic nespojuje. Po tchyni nechtěla peníze ani sliby. Doufala ale, že alespoň uzná prostou věc: miminko za Markusovu smrt nemůže. Tato naděje vydržela vždy jen do dalšího zmeškaného hovoru.
Těhotenství provázely úzkost a únava. Anna stále častěji přemýšlela, jestli bude mít dost sil vychovávat dítě sama a zároveň chodit do práce. Když začal porod, osm hodin bolesti ji téměř úplně vyčerpalo. Na pokoji jí sestra podala zavinutý uzlíček a nabídla jí, aby si novorozenou dceru vzala do náruče. Anna se odvrátila. Stačilo se podívat na její drobný obličej — a musela by si přiznat, že teď odpovídá za něčí život, přestože sama sotva drží pohromadě.
O několik hodin později dítě přinesli znovu. Holčička plakala a sestra jemně řekla, že ji potřebuje nakrmit. Anna se prudce posadila na posteli a požádala, aby miminko odnesli. Na dítě nekřičela — zlobila se sama na sebe, že místo radosti cítí paniku. „Jsem na to sama,“ vypravila ze sebe. „Nemám sílu. Můžu podepsat, že se jí vzdávám?“ Sestra nic neřekla, odešla a za chvíli se vrátila s formulářem a levnou propiskou. Anna propisku vzala, ale řádky pro jméno a osobní údaje se jí před očima rozmazávaly. Sevřela papír oběma rukama a zvedla oči k sestře.
Odnesete ji a vyřídíte to vzdání — nebudu předstírat, že jsem matka, — vykřikla Anna a oběma rukama se křečovitě držela formuláře…
Sestra se s ní nezačala hádat ani jí formulář netahala z rukou. Opatrně jí vzala propisku, položila ji na noční stolek a požádala Annu, aby uvolnila prsty. Papír byl pomačkaný, ale neroztrhl se.
— Zavolám lékaře, — řekla. — Zatím nic nepodepisujte.
— Nerozmyslím si to jen proto, že jste to řekla.
— Teď nemusíte nic rozhodovat. Nejdřív si s vámi promluví lékař.
Anna se otočila ke zdi. Chtěla, aby všichni odešli a nechali ji na pokoji, ale za několik minut vešla do pokoje lékařka. Kladla jednoduché otázky: spala Anna, jedla, bojí se, že ublíží sobě nebo dceři? Anna neodpovídala hned. Při poslední otázce zavrtěla hlavou.
— Nechci, aby se jí něco stalo, — řekla. — Jen ji nedokážu vzít do náruče a slíbit, že všechno bude dobré. Ani nevím, jak zvládnout dnešní den.
Lékařka ji nepřesvědčovala, že se mateřská láska objeví sama od sebe. Řekla, že po porodu a prožité ztrátě Anna potřebuje pomoc, ne výčitky. Sestra u ní zůstane a ráno přijde pracovnice, která jí vysvětlí, jaké má možnosti podpory a co dělat po propuštění.
Když odešly, Anna dlouho hleděla na pomačkaný formulář. Propiska ležela vedle něj. Mohla ji znovu vzít, doplnit řádky a dokončit, co začala, ale prsty ji neposlouchaly. Za dveřmi se ozval pláč. Anna zavřela oči a čekala, že v ní znovu propukne obvyklá panika. Dostavila se, ale už nebyla tak ostrá: mísil se v ní strach, únava a soucit s drobným hláskem, který neutichal.
Sestra nepřinesla dceru hned. Nejdřív se zeptala, jestli se na ni Anna chce jen podívat, aniž by si ji brala do náruče. Anna přikývla. Holčička ležela v postýlce pevně zavinutá, s červeným obličejem od pláče a zaťatými pěstičkami. Byla menší, než si Anna představovala, a Markusovi na fotografii se vůbec nepodobala. Přineslo jí to úlevu i bolest zároveň.
— Nevím, co cítím, — řekla Anna.
— Nemusíte to vědět hned, — odpověděla sestra.
Anna přejela prstem po okraji přikrývky, aniž se dítěte dotkla. Holčička vzlykla a znovu se rozplakala. Sestra ji zvedla, upravila zavinovačku a zeptala se, jestli může miminko nakrmit. Anna se neodtáhla, ale ani po něm nesáhla. Tentokrát požádala sestru, aby zůstala vedle ní a všechno jí ukázala.
Ráno přišla pracovnice, jak lékařka slíbila. Klidně Anně vysvětlila, že nemusí dělat konečné rozhodnutí na nemocničním pokoji, když nespala a skoro nic nejedla. Mohou si promluvit o dočasné pomoci, o tom, kdo by mohl být po propuštění s ní, a o další péči o dítě. Nikdo od Anny žádné sliby nevyžadoval. Navrhli jí, aby si sepsala otázky a pak je probrala s lékařkou a blízkými, pokud bude chtít.
— A co když to stejně nezvládnu? — zeptala se Anna.
— Pak znovu požádáte o pomoc. Teď je ale důležité zjistit, kdo za vámi může přijít a co budete v prvních dnech potřebovat.
Anna se podívala na telefon. Na displeji svítil zmeškaný hovor od Heleny. Tchyně volala už dřív, ale Anna jí to nezvedla. Teď otevřela seznam hovorů, chvíli podržela prst nad jejím číslem a stiskla tlačítko.
Helena to nezvedla hned.
— Co se stalo?
— Narodila se mi dcera, — řekla Anna. — Jsem v nemocnici.
Na druhém konci nastalo ticho.
— Byla jsi těhotná a nic jsi mi neřekla.
— Snažila jsem se ti dovolat už dřív. Nechtěla jsi se mnou mluvit.
— Nevěděla jsem, že jde o dítě.
— Ani já nevěděla, že to chceš slyšet až teď.
Anna sama žasla nad klidem ve svém hlase. V Helenině hlase se objevilo podráždění.
— A co ode mě čekáš? Že všechno nechám a přijedu?
— Nevím, co čekám. Jen jsem ti chtěla říct, že se narodila.
— Po tom všem, cos říkala? Už ses nějak rozhodla?
Anna sevřela telefon. Heleně neřekla o rozhovoru s lékařkou a sestra o tom nesměla s nikým mluvit.
— Řekla jsem, že to nezvládám. To neznamená, že mě můžeš obviňovat, když nevíš, co se děje.
— Markus chtěl děti.
— Nemluv za něj. A nepoužívej jeho přání jako výčitku.
— Jsem jeho matka, Anno.
— A já jsem jeho žena. Jenže teď už tu není a každá se s tím vyrovnáváme jinak.
Helena neodpověděla. Pak se zeptala, jak se holčička jmenuje, a Anna přiznala, že ještě jméno nemá. Tchyně chvíli mlčela a řekla, že si rozmyslí, jestli přijede. Hovor skončil bez rozloučení.
Anna položila telefon displejem dolů. Pracovnice, která seděla u okna, se nezeptala, o čem mluvily. Místo toho Anně pomohla zapsat si číslo, na které se může obrátit po propuštění, a navrhla, aby sestavily krátký plán: kdo pomůže s nákupy, jak se Anna dostane na další kontrolu a komu může zavolat v noci, pokud znovu pocítí, že už to nevydrží.
Seznam byl skromný. Anna si zapsala číslo své kolegyně Kláry, se kterou si občas dávala kávu ve sborovně. Klára se jí už dlouho neozvala, ale úplně nezmizela: před pár dny jí poslala zprávu s otázkou, s čím může pomoct. Anna tehdy neodpověděla. Teď jí napsala, že porodila a neví, kdy se bude moct vrátit k výuce. O větší pomoc zatím požádat nedokázala.
Klára jí za pár minut zavolala zpátky.
— Můžu ti přivézt jídlo a po práci se zastavit, — řekla. — Ale musíš mi říct, jestli budeš potřebovat něco konkrétního.
— Nejsem si jistá, jestli to vůbec dokážu vysvětlit.
— Tak začneme jídlem. Ostatní vyřešíme potom.
Anna si do plánu zapsala i její číslo. Potom zavolala do školy a řekla, že zatím nedokáže určit, kdy se vrátí. Vedoucí chvíli mlčela, zeptala se, jestli má Anna někoho nablízku, a odpověděla, že rozvrh proberou později. Anna po těch slovech nepocítila úlevu, ale alespoň přestala slibovat něco, co nemohla splnit.
Ten den zůstal formulář na nočním stolku. Následující den Anna požádala, aby jí dceru přinesli po krmení, a několik minut ji držela v náručí, zatímco sestra zůstala vedle ní. Holčička byla teplá a na tak malé dítě těžká. Anna se bála, že jí špatně podepře hlavičku, a pořád se ptala, jestli ji drží správně.
— Takhle je to dobře, — řekla sestra.
Anna se nerozplakala štěstím a strach nezmizel. Jen se dívala na dcerčin obličej a snažila se zapamatovat si, jak dýchá a jak ve spánku pohybuje rty. Když dítě odnesli, Anna se znovu rozplakala, ale už nikoho nežádala, aby vyřídil potřebné dokumenty.
Následující den přišla do nemocnice Helena. V rukou měla malou tašku s dětským oblečením, které narychlo koupila. Zastavila se u postýlky a dlouho se na vnučku dívala, aniž se jí dotkla.
— Má Markusův nos, — řekla Helena.
— Možná.
— Nevím, co ti mám říct.
— Tak zatím neříkej nic.
Helena zvedla oči. Nebyla v nich ani někdejší laskavost, ani ochota uznat, že Anně ublížila. Vypadala, jako by se musela přemáhat, aby vůbec přišla.
— Mohla jsi mi to říct dřív, — řekla.
— Snažila jsem se. Nezvedala jsi mi telefon.
Helena sklopila zrak k tašce.
— Byla jsem naštvaná. Nejen kvůli Markusovi. Taky kvůli domu.
Anna mlčela.
— Bála jsem se, že budeš chtít svůj podíl prodat a já se budu muset odstěhovat. Prosila jsem tě, abys podepsala dokumenty, a ty jsi nesouhlasila. Myslela jsem si, že to schválně protahuješ, abych neměla na výběr.
— Požádala jsem o čas, protože jsem hned po pohřbu nedokázala přemýšlet o dokumentech. A pak jsi mi řekla, že ti nemám volat. Nevěděla jsem, jak říct o dítěti někomu, kdo se mnou nechtěl mluvit.
Helena sevřela ucha tašky.
— Nechtěla jsem, abys měla pocit, že se ti snažím vzít ještě něco dalšího. Ale nemohla jsem si dovolit koupit ten podíl za cenu, kterou jsi stanovila.
— Žádnou cenu jsem nestanovila. Vůbec jsem se ještě nestihla rozhodnout.
Tchyně nevěděla, co odpovědět. Anna jí nepřipomínala, že to byla právě Helena, kdo jako první přinesl dokumenty a žádal podpis. Teď pro ni bylo důležitější dát najevo, že předchozí rozhovory nezmizely jen proto, že se na pokoji objevilo novorozeně.
— O domě dnes mluvit nebudu, — řekla. — A nechci, abys svou pomoc podmiňovala tím, že něco podepíšu. Jestli chceš vidět svou vnučku, je to něco jiného.
Helena položila tašku na židli.
— Nevím, jak ti být nablízku po tom, co se stalo Markusovi.
— Ani já nevím, jak být nablízku tobě.
Helena požádala, jestli si může vnučku vzít do náruče. Anna hned neodpověděla. Chtěla říct „ne“, aby se ochránila před dalšími výčitkami, ale pamatovala na to, že Helena je holčiččina babička. To jí nedávalo právo rozhodovat o dítěti, ale Anna jí také nechtěla zakázat se ho byť jen dotknout.
— Posaď se vedle ní, zatímco ti sestra ukáže, jak ji držet, — řekla. — A nezůstávej s ní sama. Na to zatím nejsem připravená.
Helena se zamračila, ale nehádala se. Sestra jí pomohla usadit se do křesla a podala jí dítě. Helena držela holčičku opatrně, téměř nehybně. Neusmívala se, neříkala, že všechno bude dobré, a nežádala Annu o odpuštění.
— Jak ji chceš pojmenovat? — zeptala se.
Anna se podívala na vnučku v Helenině náručí.
— Emma. Přemýšlela jsem o tom už před porodem.
Helena jméno polohlasem zopakovala. Potom dítě vrátila sestře a řekla, že Anně po propuštění přiveze nákup. Anna upřesnila, že se nejdřív musí domluvit na čase a že Helena nesmí chodit bez ohlášení.
— Dobře, — odpověděla tchyně. — Zavolej, až budeš doma.
Nebylo to usmíření. Helena se neomluvila a Anna nezapomněla na jediný chladný rozhovor. Poprvé se ale domluvily na něčem konkrétním, aniž se odvolávaly na Markuse nebo po sobě žádaly okamžitou blízkost. O domě už dál nemluvily: Anna řekla, že se k dokumentům vrátí, až bude připravená, a Helena souhlasila, že na ni nebude naléhat.
Před propuštěním Anna znovu mluvila s pracovnicí a potvrdila plán pomoci: Klára se večer zastaví, následující den se jí někdo ozve, aby zjistil, jak to zvládá, a otázky ohledně práce odloží, dokud si nepromluví s lékařkou. Anna podepsala dokumenty o narození dcery. Pomačkaný formulář zůstal na nočním stolku nedotčený.
Doma hodiny, které jí darovala Helena, dál pravidelně odměřovaly čas. Anna uložila Emmu do postýlky vedle své postele, položila na noční stolek vodu a telefon a napsala Heleně: „Jsme doma. Jestli chceš přijet, zavolej předem.“ Odpověď přišla až za chvíli: „Rozumím.“
Emma se zavrtěla a rozplakala. Anna vstala, opatrně ji vzala do náruče a posadila se k oknu, aniž rozsvítila. Strach nezmizel, ale teď byly v bytě dva dechy a seznam čísel, na která mohla zavolat.