Na konci října měla Daniela dvě možnosti: sehnat peníze na tři měsíce nájmu, nebo odvézt pět dětí z města. Po smrti manžela pracovala u pokladny a v noci zaskakovala za kolegyni v pekárenském oddělení, ale majitel bytu Marek už odmítal dál čekat. Jediným místem, kam se mohli přestěhovat bez placení nového nájmu, byl matčin dům na vesnici — už šestým rokem prázdný.
Zpočátku Marek volal jednou týdně a ptal se, kdy zaplatí. Daniela neskrývala, že dluh narůstá: říkala mu částky, slibovala, že pošle alespoň něco, a po směně znovu počítala, kolik jí zbude na jídlo. Poslouchal ji bez hrubosti, ale s každým hovorem byl rozhovor kratší. Když ho Daniela prosila o pár dní navíc, Marek odpovídal, že i on má své výdaje.
V září jí zavolal večer, když už byly děti doma. Daniela vyšla na chodbu, ale Markův hlas byl stejně slyšet až z kuchyně. Do prvního dne v měsíci musí uhradit dluh za tři měsíce, řekl, jinak si budou muset hledat jiné bydlení. Neznělo to jako náhlý výbuch zlosti, ale jako rozhodnutí, které už udělal. Daniela ho požádala, aby na ni netlačil: odmítala platit ne, jen teď nemohla dát celou částku najednou.
Druhý den znovu vzala do ruky kalkulačku. Přepočítala si výplatu, nájem, účty a to, co budou děti potřebovat na příští týden. Pak výpočet zopakovala, přestože znala výsledek ještě před zadáním poslední číslice. Marek nechtěl přijmout částečnou platbu místo celého dluhu a neměla si od koho tolik peněz půjčit. Ve městě neměla Daniela ani jiné bydlení, ani peníze na stěhování do nového bytu.
Nejstarší syn vešel do kuchyně pro vodu a zastavil se u stolu. Všiml si kalkulačky a papírku s čísly, ale na nic se neptal. Místo toho se zeptal, jestli babiččin dům ještě stojí. Daniela odpověděla, že ano, i když tam už dlouho nikdo nebydlel. Syn řekl, že tedy můžou jet tam. Řekl to klidně, jako by navrhoval běžné řešení, a ne změnu celého života pro matku a čtyři mladší děti.
Daniela nejprve namítala: v domě se už dlouho netopilo, na vesnici neměla práci a školní autobus nezajížděl až k bráně. Nechtěla, aby děti za její neštěstí platily zimou a samotou. Syn jí připomněl, že teď žádné jiné bydlení nemají. Jeho slova nevyřešila všechny problémy, ale po dlouhé době poprvé ukazovala směr, kterým se mohli vydat, místo další částky, kterou nebylo možné zaplatit.
Daniela zavolala Markovi a požádala ho o odklad platby alespoň do konce měsíce. Vysvětlila mu, že hledá řešení a nechce zmizet, ale tři měsíční nájmy najednou zaplatit nemůže. Marek zopakoval: do prvního dne buď peníze, nebo musí být byt vyklizený. Tentokrát mu Daniela nezačala vyjmenovávat své výdaje. Jen ho požádala, aby nevolal dětem a nemluvil s nimi o dluhu. Marek odpověděl, že mluví s ní, ne s dětmi, a znovu zopakoval termín.
Po tom hovoru se Daniela se synem o vesnici už nehádala. Začala třídit věci a nechala si jen to, co rodina mohla odnést a co se ve starém domě opravdu hodilo. V den odjezdu silnici od hlavní cesty rozmočily deště a autobus dál než k vesnickému obchodu nejel. K matčině domu museli dojít pěšky; měli šest tašek a matraci bylo třeba svinout a nést zvlášť.
Daniela vedla za ruku nejmladší holčičku v růžové čepici s bambulí. Nejstarší šel napřed s matrací na rameni, dospívající dcera nesla dva pytle a dva chlapci chvíli zaostávali a chvíli ostatní doháněli po blátivé cestě. Světlá Danielina bunda byla už od kol dolů špinavá. Nevolala na sousedy, aby jim šli naproti, a neohlížela se na obchod, u kterého autobus zastavil: potřebovala dojít k brance a otevřít ji.
Rezavý zámek nepovolil napoprvé. Daniela za něj zatahala, přitom stále držela nejmladší za ruku, a pak zavolala nejstaršího, aby jí pomohl. Společně to zvládli a odnesli tašky na dvůr. Dveře do domu se neotevřely hned, ale nakonec povolily. Děti nechaly věci v předsíni a začaly se rozhlížet, zatímco Daniela zamířila do kuchyně, aby našla sirky a zkontrolovala, jestli jsou kamna v pořádku. Vtom jí v kapse zavibroval telefon: Marek volal znovu. Podívala se na displej, zrovna když stála u kuchyňského stolu, a hovor přijala. Zeptal se, kdy mu pošle peníze. Daniela sevřela telefon tak pevně, až jí zbělely prsty.
— Přestaňte mi vyhrožovat. O tom, kde budou moje děti bydlet, rozhodnu sama, — odsekla Daniela a prudce mrštila telefonem o kuchyňský stůl…
Telefon dutě narazil do stolu a sklouzl k okraji. Daniela ho chytila, než spadl, a položila ho displejem dolů. Z chodby vykoukl nejstarší syn. Na nic se neptal, jen zvedl ze země spadlou tašku a odnesl ji ke kamnům.
Dřeva v domě skoro nebylo, voda v kbelíku už vychladla a za okny se stmívalo. Daniela si strčila telefon do kapsy a začala vybalovat: povlečení dětem, léky na polici, dokumenty do plechové krabice, kterou mívala matka kdysi v kredenci. Nejmladší si pořád nesundala čepici. Prostřední chlapec našel v kamnech dlouhý pohrabáč a zeptal se, jestli může pomoct.
První noc strávili všichni v jedné místnosti. Nejstarší se až do půlnoci zabýval komínem a ostatní se pod přikrývkami tiskli ke stěně. Když kamna konečně začala táhnout, Daniela seděla na stoličce a poslouchala praskání dřeva. Neslibovala dětem, že zítra už bude všechno dobré. Řekla jen, že ráno musí zajít pro chleba a zjistit, kdy jezdí autobus.
Druhý den někdo zaklepal na branku. Byl to Tomáš, soused ze dvou domů dál. Představil se, zeptal se, jestli není ucpaná roura, a když uslyšel, že kamna kouří, přinesl žebřík a drát. Nejstarší mu pomohl vyčistit komín. Tomáš mu ukázal, jak kontrolovat tah, a pak nechal u dveří náruč suchých polen.
— Vrátím vám to, až budu moct, — řekla Daniela.
— Nepůjčil jsem ti je, — odpověděl. — V zimě potřebuje dřevo každý. A já ho mám v kůlně víc, než kolik ho sám spálím.
Nezdržoval se a nečekal na poděkování. Večer už nejstarší zatopil sám a Daniela se po několika dnech mohla poprvé věnovat i něčemu jinému než vytápění domu. Zkontrolovala, kolik jí zbývá peněz, rozdělila částky na jídlo a cestu do obálek a zapsala si do sešitu každý nákup.
Ráno zavibroval telefon. Na displeji se objevilo Markovo jméno. Daniela hovor nepřijala. O minutu později přišla zpráva: chtěl vědět, kdy se vrátí pro zbylé věci a klíče. Pak dodal, že dluh za tři měsíce nezmizel a že už dál čekat nebude.
Dřív by Daniela v takové chvíli začala vysvětlovat: kolik vydělala, kolik utratila za děti a proč nemůže poslat celou částku najednou. Doufala, že když mu všechno dost podrobně popíše, Marek neuslyší jen čísla. Teď otevřela poznámky a napsala stručně: byt vyklidila, věci si vyzvedne v sobotu a klíče předá osobně. K dluhu dodala, že ho žádá o zaslání přesného vyúčtování, aby mohli řešit konkrétní částku, a ne sliby po telefonu.
V sobotu jela do města autobusem. Doma zůstali nejstarší syn a dospívající dcera: měli přinést vodu a pomoct mladším. V bytě Daniela sbalila nádobí, které nestihla odvézt, sundala z police dětské knihy a otřela kuchyňský stůl. Pak vyfotila pokoje a poznamenala si, co tam nechává. Nechtěla, aby se za týden jejich rozhovor změnil v hádku o tom, co v bytě bylo a v jakém stavu.
Marek přišel přesně. Prohlédl si pokoje, nahlédl do komory a zkontroloval, že jsou skříně prázdné. U fotografií se nezdržel.
— Kde jsou klíče? — zeptal se.
Daniela mu podala svazek, ale hned ho nepustila.
— Nejdřív mi napište, že jste převzal byt i klíče. A pošlete mi vyúčtování dluhu.
Podíval se na ni, jako by se s ním znovu chystala smlouvat.
— Vždyť víte, kolik dlužíte. Tři měsíce.
— Vím, za jak dlouho jsem nezaplatila. Potřebuju znát celkovou částku, abych vám mohla říct, kolik vám můžu každý měsíc posílat.
Marek chvíli mlčel, pak vytáhl telefon a napsal zprávu. Samostatný dokument nepodepsal, ale napsal, že převzal klíče a byt je vyklizený. Daniela si zprávu přečetla a teprve potom pustila svazek klíčů.
— Doufám, že na ten dluh nezapomenete, — řekl.
— Nezapomenu. Ale dětem nevolejte. Pokud něco potřebujete, pište mně.
— Vždyť mluvím s vámi.
Částku dluhu jí poslal ještě téhož dne. Daniela si ji zapsala do sešitu. Na splacení peníze neměla a nepředstírala, že se za týden objeví. Odpověděla, že začne posílat částku, kterou si bude moci dovolit, až si najde práci, a požádala ho, aby další komunikace probíhala písemně. Marek napsal, že mu takový splátkový plán připadá příliš pomalý. Žádný jiný návrh ale neměl.
Na vesnici jí nikdo nemohl dát potřebnou částku, ale postupně se našly práce, za které platili. V místní pekárně potřebovali pomocníky na jednotlivé směny: Daniela uměla zadělávat těsto už před stěhováním, a tak souhlasila, že bude chodit do práce, kdykoli se jí podaří sladit směny s jízdním řádem autobusu. Původní výplatu jí to nenahradilo, ale mohla si kupovat potraviny, aniž by pořád počítala drobné v dlani.
Dospívající dcera mezitím trávila čím dál víc času u staré budovy se zavřenou knihovnou. Zeptala se Heleny, bývalé knihovnice, jestli by mohla místnost alespoň vyvětrat a roztřídit knihy. Helena to nejprve odmítala: dávno se tam netopilo, okny táhlo a police pokrýval prach. Klíče ale nakonec přinesla.
První sobotu přišly tři děti. Dcera jim předčítala, mladší bratři pomáhali rovnat knihy a Helena přinesla čaj v termosce. Za týden už dětí bylo víc. Někdo přinesl deskovou hru, někdo starý přímotop. Daniela to nepovažovala za odměnu za pomoc: nikdo nesliboval, že vesnice vyřeší její problémy. Ale dcera se večer vracela domů s jiným výrazem ve tváři a mladší děti se přestaly ptát, kdy se vrátí do města.
Tomáš měl práci i pro nejstaršího. Učil ho opravovat branky, měnit prkna v plotě a zacházet s nářadím bez spěchu. Za práci nedostával peníze, ale to, co měli sousedé zrovna po ruce: vejce, brambory nebo sklenici mléka. Daniela se zpočátku ostýchala, ale Tomáš jí vysvětlil, že o pomoc požádal sám a že práci zadarmo přijímat nebude.
Marek zavolal znovu za několik dní. Tentokrát Daniela hovor odmítla a napsala, že už mu na jeho otázku odpověděla. Poslal jí rozzlobenou zprávu, požadoval, aby věc neprotahovala, a připomněl jí dluh. Daniela se neomlouvala. Napsala datum, kdy bude moct poslat první splátku, a odeslala přesně tolik, kolik si po směnách odložila. Byla to jen malá část celkové částky, ale její slib měl teď konkrétní datum a potvrzení o platbě.
Marek neodpověděl hned. Pak napsal, že bude čekat další platbu v uvedeném termínu. Nepoděkoval ani se neomluvil. Daniela si zprávu znovu přečetla, zapsala si datum do sešitu a odložila telefon do zásuvky stolu. Večer už nevolal, když se děti scházely v kuchyni.
Na jaře bylo v domě tepleji a nad dveřmi knihovny se objevila cedule. Daniela dál počítala výdaje a splácela dluh po částech; ještě toho zbývalo hodně. V jejím rozvrhu ale teď byly směny v pekárně, autobus, na který nesměla přijít pozdě, a soboty, kdy dcera čekala na děti u dveří knihovny. U stolu se častěji mluvilo o tom, co je potřeba do víkendu opravit, než o tom, kolik toho ještě dokážou vydržet.