Když se otec Markus a jeho žena Helen vrátili po dvoudenní cestě, Anna se ještě pořádně neprobudila. Bylo jí osmnáct, pracovala a studovala dálkově a podle jejich dřívější dohody se měla po dosažení plnoletosti přestěhovat do bytu po babičce. Teď otec stál u okna, macecha křičela z chodby a kolem Anny ležely pozůstatky cizího večírku.
Po klubu jí třeštila hlava a měla úplně vyschlo v ústech. Anna vyšla z pokoje bosá a v kuchyni uviděla prázdné lahve od piva, špinavé sklenice u dřezu a odpadky na podlaze. V obývacím pokoji byla převrácená skříňka, dvířka skříně držela jen na jednom pantu a na světlém křesle se skvrnila tmavá skvrna. Vedle ležela rozbitá sklenice. Pamatovala si, jak se v noci vrátila a šla spát, ale nepamatovala si žádné hosty ani to, že by vešla do obývacího pokoje.
— Co se tady stalo? — zeptala se Anna a podívala se na otce.
— To bys nám měla vysvětlit ty, — odpověděl Markus.
Helen se hned přidala k obvinění: když byla Anna doma, musela to všechno způsobit ona. Dívka řekla, že večer byla s přáteli, ale nikoho do bytu nepřivedla. Macecha ukázala na lahve: odkud se tedy vzaly? Anna nevěděla. Byla to upřímná odpověď, ale v Heleniných očích zněla jako pokus vykroutit se.
— Nechali jsme ti byt jen na dva dny, — řekla Helen. — A ty jsi z něj udělala místo na opíjení.
— Žádný večírek jsem tady nepořádala.
— Jasně, všechno se převrátilo samo, — odsekla macecha. — A sklenice se taky rozbily samy.
Anna chtěla něco namítnout, ale nedokázala vysvětlit něco, čemu sama nerozuměla. Viděla ten nepořádek, ale to ještě neznamenalo, že ho způsobila. Helen už nemluvila o tom, co se přesně stalo, ale o tom, jaká se z Anny údajně stala: nezodpovědná, neschopná žít samostatně. Dívka měla okamžitě všechno uklidit, ačkoli se nikdo nezeptal, proč si je tak jistá, že žádné hosty nepřivedla, ani kdo další se mohl do bytu dostat.
Markus se to nepokusil nijak vyšetřit. Řekl, že se Anna zatím nikam stěhovat nebude a zůstane bydlet s nimi. Dohodu o bytě po babičce, kterou spojovali s jejími osmnáctými narozeninami, otec jedním rozhodnutím zrušil. Anna mu připomněla, že pracuje, studuje a na samostatný život se nepřipravovala teprve od včerejška.
— Po tomhle tě nenechám bydlet samotnou, — utnul ji Markus. — V tvém věku jsem taky chodil za zábavou. Pak jsme se s tvojí matkou stali rodiči, rozešli jsme se a ty jsi vyrůstala bez ní. Nechci, abys opakovala moje chyby.
Anna sevřela rty. Nežádala otce, aby schvaloval její noční výlety, a netvrdila, že nikdy nebude potřebovat pomoc. Jenže on ji už zařadil po bok sebe sama v minulosti, jako by jeden večer mimo domov dokazoval, že si brzy zničí život. Helen manžela podpořila: dnes byla Anna údajně jen s přáteli, zítra sem přivede půl města a potom začnou stížnosti sousedů a problémy s alkoholem.
Každá další výčitka vycházela z té předchozí, ale žádná se neopírala o to, co Anna skutečně udělala. Vrátila se z klubu, a proto se macecha rozhodla, že lahve jsou její. V bytě byl nepořádek, a proto otec prohlásil, že není připravená žít sama. Teď se každé její slovo o slibu a práci vydávalo za důkaz tvrdohlavosti, a ne za pokus připomenout rozhodnutí, které dospělí sami kdysi učinili.
Helen neskrývala, že chce Annu nechat doma ještě alespoň rok. Dívka tak podle ní bude mít čas „vzpamatovat se“ a ujasnit si, co chce. Pro Helen to znamenalo, že manželova dcera zůstane pod dohledem: nebude sama rozhodovat o bytě, vracet se pozdě a dělat rozhodnutí bez jejich svolení. Nazývala to starostí, ale nenabídla Anně ani žádný termín, ani podmínky, za nichž by znovu mohla být samostatná.
— Počkáš aspoň rok, — zopakovala Helen. — Ještě nechápeš, kam taková svoboda vede.
Anna se pokusila vrátit rozhovor ke konkrétní věci: pokud si otec myslí, že ten nepořádek způsobila ona, ať řekne, z čeho ten závěr vyvodil. Byla ochotná pomoct uklidit rozbité sklo a špinavé nádobí, ale nesouhlasila s tím, že přizná vinu jen proto, že byla zrovna po ruce. Markus odpověděl, že teď nemá v úmyslu poslouchat žádná vysvětlení. Pro něj byl pohled na byt už odpovědí a pro Helen vhodným důvodem odložit stěhování.
Anna se podívala na převrácenou skříňku, na skvrnu na křesle a na střepy u stěny. Ještě nedávno řešila hlavně to, jak přežít den s bolavou hlavou; teď otec a macecha rozhodovali o jejím bydlení, jako by předchozí slib nikdy neexistoval. Přistoupila ke stolu, opřela dlaň o jeho okraj a zvedla k nim oči.
— Neopovažujte se mě připravit o byt po babičce, dokud nedokážete, že tenhle výjev jsem způsobila já! — uťala je Anna a silně udeřila dlaní do stolu…
Markus prudce odsunul židli. Podíval se na Anninu dlaň a potom na ni.
— Nebouchej do stolu a nemluv se mnou tímhle tónem.
— Tak za mě nerozhoduj, kde mám bydlet.
Helen si založila ruce.
— No, teď jsme viděli, jak si představuje samostatný život. Stačí jí říct „ne“ a už poroučí v cizím domě.
— Neporučuju. Chci jen zjistit, kdo tu byl.
— To už jsme zjistili, — řekl Markus. — Nocovala jsi doma. Byt je zpustošený.
Řekl to, jako by tím byla věc uzavřená. Anna už se nehádala o tom, co si pamatovala a co ne. Vytáhla telefon a začala fotit obývací pokoj: převrácenou skříňku, skříň, skvrnu na křesle a střepy. Pak vyfotila kuchyň a lahve.
— Ty si ještě budeš shromažďovat důkazy? — zeptala se Helen.
— Chci zaznamenat, v jakém stavu byt je.
— Nedělej divadlo, — utrousil Markus.
— To není divadlo. Tvrdíte, že jsem to všechno udělala já. S tím nesouhlasím.
Markus došel ke kuchyňskému stolu a naházel lahve do pytle. Anna ho požádala, aby je tam nechal, dokud si nepromluví s těmi, kdo se mohli dostat do domu. Otec se na ni podíval tak podrážděně, jako by se znovu hádala jen pro hádku samu.
— Klíče jsi měla ty, — řekla Helen.
— A vy taky.
— My odjeli. Ty jsi zůstala doma.
— Ale klíče máte i vy. A zdá se, že nejen vy.
Helen obrátila pohled k předsíni. Markus si toho nevšiml, nebo dělal, že si toho nevšiml. Řekl, že teď není čas na výslech, a poručil Anně, aby uklidila sklo. Nazula si pantofle, přinesla smetáček s lopatkou a opatrně posbírala větší střepy. Bylo to potřeba, aby se nikdo nepořezal. Skvrny na křesle ani převráceného nábytku se ale nedotkla.
— Uklidíš i všechno ostatní, — řekla Helen.
— Až bude jasné, kdo to udělal.
— Takže po sobě uklízet nebudeš?
— Sklo jsem uklidila. Nebudu vaše domněnky vydávat za přiznání.
Markus sevřel rty. Dřív po podobných rozhovorech obvykle přestal diskutovat a za den se vrátil k běžným věcem, jako by už bylo všechno rozhodnuto. Anna zůstávala doma, protože nechtěla kazit jejich vztahy, a otec její mlčení považoval za souhlas. Teď nečekala, až prohlásí rozhovor za ukončený. Odešla do pokoje, zavřela dveře a zavolala Kláře.
Babička to nezvedla hned. Anna jí stručně pověděla o nepořádku a o tom, že se otec rozhodl stěhování odložit. Klára se nevyptávala na klub ani se neptala, jestli snad vnučka jen nezapomněla, že měla návštěvu.
— Pořád se chceš přestěhovat? — zeptala se.
— Ano.
— Tak zítra přijeď ke mně. Podíváme se na byt a v klidu si promluvíme. Já jsem si to nerozmyslela.
— Táta říká, že ještě nejsem připravená bydlet sama.
— To je jeho názor. Byt je můj a dohodla jsem se s tebou.
Anna nechtěla babičku žádat, aby hned volala otci. Nechtěla další rodinnou hádku, ale jasno: v jakém stavu byt je, co si má vzít s sebou a kdy může přestěhovat věci. Klára řekla, že má klíč, a navrhla, aby se sešly ráno.
Když se Anna vrátila do chodby, Markus pořád stál u okna. Helen myla sklenice a nezvedala oči.
— Zítra jedu za Klárou, — řekla Anna.
— Už jsme rozhodli, že zatím zůstaneš tady.
— Rozhodli jste to vy. Klára naši dohodu nezměnila.
— Nezatahuj babičku do našich rodinných záležitostí, — řekla Helen.
— Ten byt je její.
Markus hned neodpověděl. Věděl, že Anna má pravdu: s Klárou se dohodli, že vnučka bude moct po osmnáctých narozeninách bydlet sama. Podporoval ten plán, dokud si myslel, že všechno proběhne podle jeho představ.
— Nejdřív zjistíme, co se tady stalo, — řekl. — A pak budeme řešit stěhování.
— Přesně o to se snažím.
Anna se zeptala, komu dalšímu půjčili náhradní klíč. Markus se zamračil. Helen odpověděla, že blízcí lidé někdy klíče mají, ale to ještě neznamená, že sem někdo přišel bez dovolení.
— Má klíč Emma? — zeptala se Anna.
Helen ztuhla nad dřezem.
— Kdysi ho měla.
— Má ho pořád?
— Nevím.
— Sama jsi jí dala náhradní klíč. To si nepamatuješ?
Helen položila sklenici na odkapávač. Markus se k ní otočil.
— Ty jsi dala Emmě klíč od našeho domu?
— Je to moje dcera. Občas si potřebovala vyzvednout věci.
— A když sis usmyslela, že tu byla Anna, ani tě to nenapadlo?
— Neříkala jsem, že sem Emma přišla.
Anna jí nepřipomínala, co přesně ráno řekla. Jen požádala, aby Emmě zavolali. Helen namítla, že z několika lahví nehodlá dělat rodinný soud, ale Markus vytáhl telefon a zavolal sám.
Emma to zvedla po druhém zazvonění. Otec se jí zeptal, jestli přišla do domu, když jich nebylo. Na druhém konci se na chvíli odmlčela.
— Přišla, — řekla nakonec Emma. — Myslela jsem, že o tom máma tátovi řekla.
Helen prudce zvedla hlavu.
— Říkala jsi, že sis jen vyzvedla krabici.
— Nejdřív jsem přišla pro krabici. Pak dorazili známí.
— Jací známí? — zeptal se Markus.
— Dva. Chvíli jsme poseděli v obýváku. Nenapadlo mě, že se to takhle pokazí.
Anna poslouchala a nepřerušovala ji. Emma vysvětlila, že přišla večer, když byli rodiče pryč. Myslela si, že doma nikdo není: Helen říkala, že Anna nejspíš bude u přátel. Když hosté odešli, Emma se pokusila postavit skříňku zpátky, ale narazila do dvířek skříně. Rozbila se sklenice. Skvrny na křesle si všimla až před odchodem a rozhodla se, že se ji pokusí vyčistit později.
— Věděla jsi, že jsem se vrátila? — zeptala se Anna.
— Ne. Odešla jsem před půlnocí.
Anna se vrátila pozdě, ale neupřesnila, v kolik hodin. Pamatovala si cestu do svého pokoje a to, jak ji ráno probudil křik. Teď jí došlo, proč jí obývací pokoj připadal cizí, přestože si nedokázala hned vybavit, co se v noci stalo.
— Proč jsi to neřekla ráno? — zeptal se Markus.
— Nevěděla jsem, že už jste se vrátili a že je to tak hrozné.
— Věděla jsi, že jsi tu nechala nepořádek.
— Chtěla jsem se vrátit a uklidit.
Helen se dcery nezeptala, proč nechala dům v takovém stavu. Místo toho řekla, že se Emma alespoň přiznala, zatímco Anna se od začátku chovala vyzývavě.
— Řekla jsem, co jsem věděla, — odpověděla Anna. — Večírek jsem nepořádala.
— Mohla jsi aspoň nezvyšovat hlas.
— A ty ses mohla nejdřív zeptat, kdo další měl klíč, a teprve potom mě obviňovat.
Helen mlčela, ale neomluvila se. Změnila téma na skvrnu na křesle a řekla, že ji stejně bude potřeba vyčistit. Emma po telefonu slíbila, že přijede a škody napraví. Markus jí řekl, ať neslibuje něco, co nedokáže splnit, a dodal, že se nejdřív podívají, co všechno je potřeba opravit.
Anna nežádala, aby Emmě před ní vynadali. Záleželo jí na něčem jiném: otec se už nemohl na ten nepořádek odvolávat jako na důkaz, že nedokáže žít samostatně. Markus se ale svého rozhodnutí ještě nevzdal.
— I když to udělala Emma, dnešní rozhovor nebyl zbytečný, — řekl. — Vracela ses pozdě a nebrala jsi mi telefon. Mám právo mít o tebe strach.
— Mít strach můžeš. Zakazovat mi stěhování kvůli tomu, co udělal někdo jiný, ne.
— Jsem tvůj otec.
— Já vím. Ale je mi osmnáct, pracuju a studuju. S Klárou jsme se dohodly na bytě. Sám jsi s tím souhlasil.
Markus se podíval na manželku a čekal, že ho podpoří. Helen se věnovala utěrce, kterou si utírala ruce. Tentokrát nezaznělo její obvyklé „tak jsme se rozhodli“: ukázalo se, že o bytě Kláry nerozhoduje a že nepořádek způsobila její vlastní dcera.
Druhý den Anna jela za babičkou. Prohlédly si byt, zkontrolovaly, že je v něm potřebný nábytek a že v pokoji není třeba nic opravovat. Klára dala Anně klíč a domluvila se s ní na dni, kdy si přiveze věci. Nebylo potřeba spěchat, ale nebyl ani důvod odkládat stěhování o rok.
Večer Anna zavolala Markusovi. Neomluvil se za ranní obvinění. Řekl, že mluvil s Emmou a že přijede uklidit obývací pokoj. Potom se zeptal, kdy se Anna chystá přestěhovat.
— O víkendu si přestěhuju věci.
— Mohla jsi to nejdřív probrat se mnou.
— Probrala. Dohodli jsme se už dřív.
Rozhovor byl krátký a rozpačitý. Markus jí nepopřál štěstí, ale ani se jí to už nepokusil zakázat. O několik dní později přijela Emma a pomohla uklidit pokoj. Anně se omluvila a nevymlouvala se na únavu ani na to, že se všechno stalo náhodou. S otcem se domluvila, že se postará o opravu křesla a skříně.
Anna si ke Kláře převezla oblečení, knihy a pracovní věci. S otcem dál mluvila, ale jeho nespokojenost už nepovažovala za konečné rozhodnutí o svém životě. A klíč od babiččina bytu měla v tašce — vedle klíče od vchodových dveří.