Černá helma s nálepkou blesku přistála Markusovi přímo v rukou u zastávky. Jeho teta Emma stála vedle tmavě višňového motocyklu a dívala se na něj, jako by už měl zpoždění do práce. Matka ho po průšvizích ve škole poslala na léto k sestře a sebrala mu telefon i notebook. Teď záleželo na Emmě, jak budou vypadat následující týdny: kde bude spát, co bude jíst a jestli se bude moct vrátit domů dřív.
— Nasaď si ji. Po štěrkové cestě pojedeme pomalu, — řekla Emma a kývla na helmu. — Drž se mě kolem pasu, ať nespadneš.
Markus chtěl něco namítnout, ale autobus už odjel a matka by mu na zavolání stejně neodpověděla: telefon u sebe neměl. Nasadil si helmu a nasedl na motocykl. Cestou se ho Emma nevyptávala na školu ani mu nekázala, jen mu občas připomněla, aby se pořádně držel. Ten klid Markuse rozčiloval víc, než kdyby mu hned začala nadávat.
Ráno ho vzbudil rock. Kytarový riff duněl tak hlasitě, že na polici cinkaly sklenice s knoflíky. Emma v kuchyni připravovala míchaná vajíčka a zpívala si s hudbou, jako by v domě nebyl nikdo, kdo by chtěl spát. Na stole ležela teplá rajčata ze skleníku a chléb. Markus se nasnídal, přestože měl v plánu odmítnout jídlo jen tak na truc.
— Ztlum tu hudbu, — požádal, když před něj Emma postavila talíř.
— Až tu budeš pánem ty, můžeš si ji ztlumit sám.
Po snídani položila vedle talíře staré pracovní rukavice a vysvětlila mu své pravidlo: když chce jíst, musí pomoct s prací kolem domu. Markus odpověděl, že nepřijel pracovat, ale ona jen pokrčila rameny a řekla, že lednice se sama nenaplní. Rukavice si nevzal. Emma se s ním nehádala ani ho nepřemlouvala, ale večer připravila večeři jen pro sebe. Markus otevřel lednici, našel zbytek chleba a pochopil, že teta ho nebude obskakovat jen proto, že je její synovec.
Druhý den se demonstrativně natáhl do houpací sítě, zatímco Emma zalévala skleník. V tom horku se mu nechtělo ani vstát, ale ona ho o pomoc nepožádala a nezačala mu nadávat. Prostě dál nosila vodu a přivazovala stonky rajčat, které se pod tíhou plodů ohýbaly. Markus si nejdřív myslel, že vyhrál spor, ale pak si všiml, že bez jeho pomoci práce neubývá a oběd se sám neudělá. Pátý den si beze slova nasadil rukavice. Emma mu ukázala, jak rostliny přivazovat, aby se stonky nezlomily, a nechválila ho za to, že se konečně pustil do práce.
Do té doby se Markus zlobil nejen kvůli brzkému vstávání a práci. Emma měla skoro žádný internet a její tlačítkový telefon se hodil leda tak k telefonování. Devátý den si ho tajně vzal a vyšel za chlév, k motocyklu přikrytému plachtou. Zavolal matce a spustil rychle a rozzlobeně: stěžoval si, že teta pouští rock už v šest ráno, nutí ho čistit kurník a teď ho chce v sobotu vzít na trh prodávat rajčata. Pořád opakoval, že kvůli tomu sem nepřijel a že pro něj matka musí okamžitě přijet.
Matka ho vyslechla a zeptala se jen, jestli dnes jedl. Markus znejistěl a neochotně přiznal, že ano. Pak ho požádala, aby předal telefon Emmě. Teta stála jen pár kroků od něj, u dveří chléva. Vzala si telefon, řekla, že se neurazila, když jí říkal „cvok“, a vrátila ho do kapsy. Markusovi bylo trapně, ale nechtěl ustoupit: cesta na trh mu už připadala ne jako další práce, ale jako rozhodnutí, které někdo udělal za něj.
Toho večera Emma připomněla, že v sobotu vyrazí brzy, než se rajčata ohřejí na slunci. Markus řekl, že je prodávat nebude. Odpověděla, že nebude muset přemlouvat zákazníky ani stát u stánku sám: ukáže mu, jak vážit zboží a počítat drobné. Pro Emmu nebyla jeho pomoc žádný rozmar. Chtěla odvézt úrodu na trh a Markus jí měl pomoct s prodejem; jinak by na to všechno byla sama. On ale slyšel jen to, že o jeho plánech se zase rozhodlo bez něj.
— U stánku stát nebudu, — řekl. — Mohla ses mě aspoň zeptat, jestli s tím souhlasím.
— Zeptala bych se, kdybys všechno neodmítal předem. Musíš se naučit zodpovídat za svou část práce.
Markus jí připomněl, že už pomáhal ve skleníku a čistil kurník. Emma to nepopírala, ale řekla, že sobotní trh je také součástí jejich dohody: ona mu poskytuje střechu nad hlavou a jídlo, on pomáhá s prací kolem domu. Namítl, že souhlasil jen s běžnou pomocí, ne s tím, že ho bude všude tahat s sebou a rozhodovat za něj o každém dni. Emma klidně zopakovala, že bez něj si bude muset poradit sama, ale na cestu na trh to nic nemění.
Před spaním se Markus dlouho díval na rukavice odložené u dveří. Ráno ležely znovu na stole vedle bedýnky rajčat připravené na trh. Emma už zkontrolovala, jestli se plody nepomačkaly, a řekla mu, ať se jde obléct. Markus se s ní nepřel z druhého konce místnosti. Přišel ke stolu, vzal rukavice a prudce je před tetu hodil.
— Na trh nepojedu. Ještě jednou budeš rozhodovat za mě a odjedu hned dneska! — odsekl Markus a mrštil pracovními rukavicemi na stůl…
Emma neucukla ani nezvýšila hlas. Podívala se na rukavice, které dopadly vedle bedýnky s rajčaty, a pak na Markuse.
— Zvedni je, jestli jsi skončil. Jestli ne, nech je tam. Ale nekřič na mě.
— Nekřičím. Jen ti to vysvětluju.
— Slyšela jsem tě. Až se uklidníš, zavoláš Anně a sám jí řekneš, jak ses rozhodl.
Odešla z kuchyně s bedýnkou a nechala ho stát u stolu. Markus čekal, že se vrátí a začne vyjmenovávat, co všechno pro něj udělala. Emma se nevrátila. Za oknem houstly mraky a vítr už ohýbal vrcholky slunečnic u plotu.
Rukavice zvedl, ale nenasadil si je. Položil je na okraj stolu a odešel do pokoje. Chtěl, aby teta pochopila, že nejde o těžké bedýnky ani o pár hodin na trhu. Už ho nebavilo, že někdo rozhoduje za něj, kdy má vstávat, co má dělat a kam má jet. Zatím to ale nedokázal říct bez vzteku.
Venku práskly dveře skleníku. Emma se vrátila pro bundu a baterku.
— Musím zavřít větrací okénka. Hodně fouká.
Markus neodpověděl. Slyšel, jak odešla, jak zavrzala branka, a pak déšť začal bubnovat do střechy. Nejdřív padalo jen pár kapek, potom se spustil vytrvalý liják. Hrom udeřil tak blízko, až se rozdrnčela okna.
Markus přistoupil k oknu. Skleník stál za chlévem a přes déšť viděl jen tmavý obdélník. Usoudil, že už je Emma uvnitř, ale za pár minut se na dvoře mihlo světlo baterky. Pak zhaslo. Vítr znovu prudce škubl brankou.
Ještě chvíli počkal. Emma se nevracela.
— Teto?
Nikdo neodpověděl. Markus si přehodil přes sebe bundu, vzal z police baterku a vyběhl na dvůr. Déšť ho bičoval do tváře, pod nohama měl rozbahněnou půdu. U skleníku byla jedna okenice otevřená dokořán a tloukla o rám. Markus ji přitlačil, nahlédl dovnitř a uviděl, že polovina větracích okének je zavřená, ale u zadní stěny nikdo není.
— Emmo!
Obešel skleník ze strany chléva. Tam, v úzkém průchodu mezi stěnou a hromadou prázdných bedýnek, se někdo pohnul.
— Jsem tady, — ozvala se Emma. — Nelez po těch prknech, kloužou.
Seděla na zemi, ramenem opřená o stěnu. Baterka ležela nedaleko a svítila do mokré trávy. Emma se pokusila vstát, ale hned se zašklebila a znovu dosedla.
— Podvrtla sis kotník?
— Vypadá to tak. Podívej se, jestli se neuvolnilo to větrací okénko. Musí se zavřít.
— Nejdřív tě odsud dostanu.
— Nejdřív si posviť na cestu, jinak sebou praštíš taky.
Markus posvítil pod nohy a uviděl prkno, které se posunulo z místa. Vedle ležela nakřivo vyvrácená dřevěná podpěra. Emma nejspíš uklouzla, když se snažila přidržet okenici. Markus jí podal ruku. Chytila ho za zápěstí, ale na nohu se nepostavila.
— Do chléva dojdeš?
— Když nebudeš spěchat.
Opřela se o jeho rameno. Markus držel v druhé ruce baterku a šel pomalu. Zastavoval pokaždé, když ho Emma požádala. U dveří se od něj sama odtáhla.
— Teď zkontroluj větrací okénka. Jen nikam nelez.
Markus chtěl říct, že by neměla poroučet ani teď, ale všiml si, jak zbledla, a mlčel. Vrátil se ke skleníku, zavřel okenici, zajistil ji háčkem a zkontroloval ostatní. Vítr lomcoval rámem, ale držel. Pak přinesl baterku do domu a pomohl Emmě posadit se na kuchyňskou židli.
— Máš studený ručník? — zeptala se.
Vytáhl ze skříně čistý ručník, namočil ho a přinesl jí ho. Emma si ho přiložila na kotník. Kůže už začínala otékat.
— Neměli bychom někomu zavolat?
— Když to bude ráno horší, zavoláme. Teď si jen chvíli posedím.
Markus vzal ze stolu její telefon a položil ho vedle ní. Emma po něm nesáhla. Po chvíli ho požádala, aby dal vařit vodu, a on to udělal, aniž by se ptal, kde co je. K večeři měli chléb, sýr a zbytek polévky ze včerejška. Markus ji ohřál a přinesl dva talíře.
— Takže mi teď budeš taky vařit? — zeptala se Emma.
— Jen jsem ohřál polévku.
— Všimla jsem si.
Jedli a skoro nemluvili. Emma mu neřekla, že je šikovný, a Markus nečekal, že mu poděkuje. Po večeři uklidil nádobí a položil telefon na stůl mezi ně.
— Zavolej mámě, — řekla Emma. — Řekni jí, že jsem si podvrtla kotník, ale teď už je to v pořádku. A můžeš jí říct i všechno ostatní. Nebudu mluvit za tebe.
Markus vytočil číslo. Anna to nezvedla hned. Pověděl jí o bouřce, skleníku a kotníku, pak dodal, že na trh pořád jet nechce. Anna se zeptala, jestli plánuje odjet ještě dnes.
— Ne. Autobus už odjel.
— Tak se rozhodneš zítra ráno, — řekla. — Jestli budeš chtít domů, promluvíme si o tom. Ale nečekej, že zavolám Emmě a přiměju ji, aby za tebe změnila názor.
— Rozumím.
Anna ho požádala, aby předal telefon sestře. Emma jí řekla, že se uhodila, ale na nohu může došlápnout, a domluvila se s ní, že ráno zavolá zpátky, pokud se jí přitíží. Po hovoru Markus položil telefon na původní místo.
— Máma pro mě v noci nepřijede.
— A ani nemusí. Můžeš tu zůstat, než se rozhodneme, co dál. Nikdo ti nebrání odjet, ale musíme se domluvit, jak se tam dostaneš.
Markus neodpověděl. Lehl si, ale dlouho poslouchal, jak déšť bubnuje do střechy. Za stěnou tiše cinkla šálka: Emma nejspíš také nespala. Přemýšlel o trhu, o bedýnce u dveří a o tom, jak hloupé by bylo považovat její zraněnou nohu za odplatu za jejich hádku. Ráno už Emma seděla v kuchyni a měla nohu položenou na druhé židli. Otok nezmizel a při vstávání se šklebila.
— Měla by sis odpočinout, — řekl Markus.
— To bych měla. Takže dnes půjdeš do skleníku ty.
Podíval se na ni.
— Nechci předstírat, že jsme včerejší rozhovor uzavřeli, — dodala Emma. — Ale rajčata se sama nesklidí. Potřebuju pomoct a ty si musíš rozmyslet, jak tu chceš žít.
Markus si beze slova nasadil pracovní rukavice a vydal se do skleníku. Nasbíral tam zralé plody, oddělil ty, které začínaly praskat, a ostatní opatrně naskládal do bedýnek. Emma mu vysvětlila, která rajčata je lepší nechat doma, ale nechodila za ním a nekontrolovala každý jeho pohyb. Když skončil, posadili se spolu ke stolu.
— Nechci, abys rozhodovala za mě, — řekl Markus. — Ani když si myslíš, že to tak bude jednodušší.
— A já nechci po každém odmítnutí dělat všechnu práci sama a pak zjišťovat, proč máš hlad. Domluvme se, co přesně si vezmeš na starost.
Nesepsali si seznam úkolů na celé léto a neslibovali si, že se už nikdy nepohádají. Markus souhlasil, že bude pomáhat ve skleníku a s kurníkem, a v sobotu se měli pokaždé zvlášť domluvit, kolik rajčat povezou na trh a jestli tam bude potřeba jeho pomoc. Emma řekla, že nebude prohlašovat cestu za rozhodnutou věc, ale ani jeho slib pomáhat kolem domu nebude znamenat, že si může na poslední chvíli všechno rozmyslet a nechat všechnu práci na ní.
— Jestli pojedu, budu stát u stánku jen do oběda, — řekl Markus.
— Tak do oběda. U nás na trhu zákazníky nezamykáme.
Pořád ještě neřekl, že s cestou souhlasí. Emma se ho znovu neptala. Zavolali Anně a řekli jí, na čem se domluvili. Anna řekla, že je ráda, že si dokázali promluvit, ale k problémům ve škole se po telefonu vracet nechtěla.
V sobotu ráno Markus sám naložil bedýnku do postranního vozíku motocyklu. Emma seděla vedle něj a opatrně našlapovala na zraněnou nohu. Na trhu se už u váhy nečervenal a neschovával oči, když se ho zákazníci na něco ptali. Po návratu domů si sundal rukavice a pověsil je na hřebík u dveří.
Teď ležely mezi prací a kuchyní — ne jako rozkaz ani jako hrozba. Markus prostě věděl, kdy je bude potřebovat.