V kuchyni se tak hustě držel rybí zápach, že ho Klára ucítila už v předsíni. V náručí se jí třásl hubený zrzavý kocour, kterého už druhý den po sobě našla pod vchodem do domu: vážil asi tři kilogramy, měl obrovské zelené oči a nalomené levé ucho. Markus, její manžel, se nejdřív podíval na kocoura a pak na svou ženu. V jejich společném bytě se nerozhodovalo jen o tom, zda si bezdomovné zvíře nechají, ale také o tom, kdo tu má právo rozhodovat. Klára kocoura přidržovala oběma rukama a snažila se ho příliš nemačkat. Chvílemi ztuhl, chvílemi se drobně třásl a ona to cítila i přes rukáv bundy. V předsíni ještě zůstával chlad zvenku a v kuchyni svítilo; kocour před světlem mžoural a tiskl se k ní, jako by nechápal, kde se ocitl.
— Zase sis někoho přinesla domů? — zeptal se Markus a neodtrhl oči od televize ve vedlejším pokoji. — Odnes ho ven. I tak už máme starostí dost.
Klára mu chtěla říct, že kocour už druhý den seděl u vchodu, mrzl a nechtěl se od dveří hnout. Ale Markus se podíval na její špinavou bundu a ona pochopila, že uslyší jen to, co se mu hodí. Kocour se přitiskl k její hrudi a pak otočil hlavu k talíři s rybími kostmi na stole. Klára talíř přikryla dlaní, aby po ostrých kostech nesáhl. Opatrně překročila práh kuchyně a cítila, jak se mu tenké tlapky zachytávají o látku. Chtěla mu nejdřív dát aspoň vodu a přesvědčit se, že se může v klidu zahřát.
— Má hlad, — řekla. — Nakrmím ho, umyju a zítra zjistím, kam se obrátit. Dneska ho přece nemůžeme jen tak vyhodit zpátky ven.
Markus konečně vypnul televizi. Nezvýšil hlas, ale každé slovo pronesl tak, jako by už bylo rozhodnuto a nebylo o čem diskutovat. Kocour podle něj přinese špínu, chlupy a výdaje, a stejně po něm bude uklízet Klára. Na krmivo a stelivo, řekl, nepůjde ze společných peněz ani koruna. Jestli se o zvíře tolik stará, ať si sama poradí s tím, čím ho bude krmit a kde ho nechá. Mluvil klidně, skoro všedně, a jeho odmítnutí tak znělo ještě konečněji. Klára se na něj mlčky podívala: nežádala ho ani o svolení utrácet společné peníze, ani o slib, že si kocoura nechají navždy. Šlo jen o to, aby ho právě teď nevyhnali ven.
Klára se podívala na starý vínový župan, který měla na sobě už od rána. Zip byl dávno rozbitý, ale pořád se neodhodlala koupit si nový: Markus takové výdaje označoval za zbytečné a nepotřebné. Teď mluvil o penězích, jako by je pár misek a balíček krmiva mohly přivést na mizinu, přestože vůbec nešlo o cenu. Záleželo mu na tom, aby Klára do bytu nepřinášela nic, s čím on nesouhlasil. Vzpomněla si, jak nejednou odkládala vlastní nákupy, aby nemusela poslouchat jeho poznámky, a najednou jasně viděla, jak moc si zvykla vysvětlovat každou maličkost.
Nakonec kocoura postavila na kuchyňskou podlahu, dál od sporáku. Neutekl, jen opatrně nasál vzduch a znovu se přitiskl k její noze. Markus posunul talíř s kostmi ke kraji stolu a řekl, že nedovolí, aby se zvíře promenádovalo po kuchyni. Klára odpověděla, že kocour nemusí mít volný pohyb po celém bytě: v předsíni mu rozloží starý ručník a uklízet po něm bude sama. Byla to rozumná hranice — nechat ho dočasně v bezpečí, zatímco bude hledat řešení. Řekla to klidně a neuhýbala pohledem. Kocour zvedl hlavu, když uslyšel její hlas, a Klára se k němu trochu sklonila, jako by mu chtěla ukázat, že se vedle ní nemusí bát.
Markus nesouhlasil. Připomněl Kláře, že už slíbila, že si domů nebude tahat „další problémy“, a dodal, že ji starost o kocoura stejně brzy omrzí. V těch slovech poznala známý vzorec: nejdřív její přání označil za rozmar, pak vysvětlil, proč je nepraktické, a nakonec sám prohlásil věc za uzavřenou. Tak z bytu zmizela její akustická kytara, kterou si koupila za první výplatu: Markus pořád opakoval, že se na ni jen práší. Pak přišly na řadu její běžecké boty, protože Klára prý už stejně neběhala. Dokonce i přátelské telefonáty začaly být vzácné, když jí dal najevo, že toho člověka nepotřebuje. Pokaždé ustoupila a přesvědčovala se, že je to maličkost a nemá cenu se hádat. Dlouho si nevšímala, že po každém takovém rozhovoru bylo v bytě tišeji a pro její vlastní přání zbývalo méně místa.
— Kvůli kocourovi přece nebudeš dělat scénu, ne? — zeptal se Markus. — Odnes ho zpátky a zapomeneme na to.
Klára hned neodpověděla. Kocour už stačil zachytit drápkem nitku na její kostkované košili a teď se k ní tiskl a lekal se prudkých zvuků. Přejela prsty po jeho nalomeném uchu a pak se podívala na klíče u dveří. Markus čekal, že je vezme, odejde a vrátí se sama, jako už se to stalo s jinými věcmi, na kterých jí záleželo. Klára vykročila ke stolu, sevřela klíče v dlani a prudce je hodila na desku.
Toho kocoura nevyhodím, a jestli si musíš vybrat, sbal si svoje věci, — odsekla Klára a mrštila klíči na stůl…
Markus se podíval na klíče a pak na Kláru. Na okamžik to vypadalo, že ji neslyšel, ale jeho tvář rychle ztvrdla.
— Rozhodla ses dělat scénu kvůli toulavému kocourovi?
Nezvýšil hlas. V tom klidu Klára poznala jeho dřívější jistotu: teď se začne obhajovat, vysvětlovat, že se nechtěla hádat, a on ji vyslechne a stejně si udělá, co chce.
— Nedělám scénu, — odpověděla. — Neodnesu ho zpátky do zimy.
Markus se ušklíbl a ukázal na kocoura.
— Tak si to vyřeš sama. Jen nepočítej s tím, že po něm budu uklízet, platit za krmivo nebo snášet chlupy po celém bytě.
Klára opatrně položila kocoura na ručník u stěny. Okamžitě se schoulil a podstrčil si tlapky pod tělo, ale Marka nepřestával sledovat. Vedle něj postavila talířek s vodou a odsunula ho dál od vchodu.
— Dobře. Krmivo i úklid zařídím sama. Dnes se potřebuje zahřát a rozkoukat.
Markus sundal ze židle bundu, kterou si chtěl obléct.
— Mluvíš, jako bys už o všem rozhodla. A zítra si to rozmyslíš a já budu zase poslouchat o dalším tvém nápadu.
Dřív by v tuhle chvíli Klára začala dokazovat, že není rozmarná a že kocour nebude překážet. Pak by slíbila, že ho nechá v předsíni, nebude utrácet společné peníze a nikoho nebude obtěžovat. Teď by každý takový slib zněl jako žádost o svolení udělat něco, pro co se už rozhodla.
— Nežádám tě, abys mi s tím pomáhal, — řekla. — Ale ven ho nevyženu.
Markus odvrátil pohled, jako by ho rozhovor začal nudit. Zvedl klíče ze stolu, pootočil je v ruce a pak je zase hodil zpátky.
— Ráno tu nesmí být sám.
— Ráno zavolám na veterinární kliniku a zjistím, jestli ho nehledá majitel. Když se najde, vyřeším to. Když ne, najdu mu domov, nebo si ho nechám.
— Ty už máš všechno naplánované?
— Ne. Jen nebudu předstírat, že tu není.
Markus odešel do ložnice. Dveře zavřel bez bouchnutí, ale také se nesnažil, aby to bylo potichu. Klára zůstala v kuchyni. Nalila kocourovi trochu vody do staré misky a našla ve skříni čistý ručník. Rybu s kostmi mu nedala: vytáhla z lednice trochu vařeného masa, nakrájela ho na malé kousky a položila zvlášť.
Kocour jedl hltavě a občas zvedl hlavu, když se ozval zvuk z ložnice. Klára si vedle něj dřepla, ale nepohladila ho, dokud se nepřestal lekat každého pohybu. Pak odnesla talíř ze stolu, umyla ho a utřela pracovní plochu. Byla to běžná práce, kterou dělala každý večer. Jenže tentokrát ji poprvé po dlouhé době nedělala s pocitem, že musí Markusovi dokazovat, jak je užitečná.
V noci spolu skoro nemluvili. Markus spal v ložnici, Klára se uložila na pohovku v obývacím pokoji. Kocour spal na ručníku v předsíni a ona se probouzela pokaždé, když se pohnul. Ráno vyšel Markus už oblečený a jako první se zeptal, jestli po zvířeti uklidila.
— Zatím není co uklízet, — odpověděla Klára. — Celou noc spal.
— To byla jen první noc.
Nalil si kávu, vypil ji vestoje a odešel bez rozloučení. Klára za ním neběžela. Zavolala do nejbližší kliniky a objednala kocoura na prohlídku, potom napsala sestře Anně. Požádala ji, aby za ni nerozhodovala a nepřemlouvala ji k návratu k obvyklým pořádkům; potřebovala jen, aby ji s kocourem odvezla, kdyby je klinika nemohla přijmout v čase, který by jí vyhovoval.
Anna odpověděla skoro okamžitě: „Řekni kdy. Pomůžu ti.“ Klára si zprávu přečetla znovu, ne proto, že by sestře nevěřila, ale protože odvykla prosit o něco bez dlouhého vysvětlování.
Na prohlídku jela sama. Na klinice kocourovi zkontrolovali ucho, kůži a jestli má čip. Čip neměl. Veterinář řekl, že je zvíře podvyživené, ale nemá žádná zjevná vážná zranění; doporučil několik dní krmit ho menšími porcemi a sledovat ho. Klára zaplatila prohlídku svou kartou, koupila krmivo a kočičí toaletu a u recepce si zapsala číslo na místní skupinu, která pomáhala hledat majitele ztracených zvířat.
Když se vrátila domů, zastihla Marka v kuchyni. Všiml si tašky a hned se zeptal, kolik to stálo.
— Zaplatila jsem to sama.
— Neptal jsem se, z jaké karty.
— A já odpověděla na to, cos říkal včera. Ze společných peněz jsem nic nevzala.
Markus odsunul tašku od okraje stolu.
— Takže teď máme každý vlastní pravidla?
— Teď už nebudu pokaždé žádat o svolení kvůli každé maličkosti.
Podíval se na ni a čekal, že se bude dál hádat a nakonec svá slova zmírní. Klára to neudělala. Uložila krmivo do skříňky a přepravku postavila ke stěně. Markus odešel z kuchyně, aniž přišel na to, jak vrátit rozhovor do obvyklých kolejí.
Večer jí oznámil, že bude bydlet u Daniela. Řekl to, jako by šlo jen o krátkou pauzu, po které mu Klára sama zavolá a navrhne, že na všechno zapomenou. Potřeboval si vyzvednout oblečení, nabíječku a doklady. Ostatní věci se zatím rozhodl nechat být.
— Kdy se vrátíš? — zeptala se Klára.
— Uvidíme. Musím zjistit, jestli dokážu žít v bytě, kde se každý den objevují nové problémy.
Neodpověděla, že kocoura za problém označil on. Nic by to nezměnilo. Místo toho Klára řekla:
— Dokud tu budeš, budeme za byt a běžné nákupy platit jako dřív. Za kocoura odpovídám já. Až se rozhodneš, že si odvezeš věci, dej mi předem vědět.
Markus přimhouřil oči.
— Už si všechno rozděluješ do šuplíků?
— Snažím se pochopit, jak budeme žít příštích pár dní.
Neodsouhlasil to ani nenamítl. Sbalil si tašku, dvakrát zkontroloval, jestli má doklady, a požádal ji, aby nesahala na krabici s nářadím. Klára přikývla. Když odešel, zámek cvakl stejně suše jako předešlého dne, ale tentokrát nestála uprostřed předsíně s kocourem v náručí a nečekala, že se vrátí, aby jí dal odpověď.
První dny Markus psal jen o praktických věcech: kdy si vyzvedne oblečení, kde je účtenka, jestli Klára zapnula pračku. Odpovídala věcně. Ani jednou mu nepřipomněla, že ji nechal samotnou s kocourem, a neptala se, jestli se mu po domově stýská. Jejich zprávy byly kratší, ale poprvé se z nich nestával začátek rozhovoru, v němž měla ustoupit.
O několik dní později někdo ve skupině zveřejnil fotografii zrzavého kocoura. Klára napsala, kde ho našla, a uvedla své číslo. Nikdo se neozval. Koupila mu misky, přesunula boty ze spodní police, aby uvolnila místo pro kočičí toaletu, a do předsíně položila starou deku. Kocour se postupně přestal schovávat za skříňku a začal k ní chodit, když se vracela domů.
Markus si přijel pro zbytek věcí o týden později. Ne sám, ale s Danielem, který mu měl pomoct odnést krabice. Klára mu předem zabalila oblečení a dokumenty do samostatných tašek. Nářadí nechala na místě: nevěděla, co si chce odvézt, a nehodlala rozhodovat za něj.
Kocour vyšel z předsíně a zastavil se několik kroků od Marka. Ten se na něj podíval, ale nic neřekl.
— Mám tu nechat přepravku? — zeptala se Klára.
— Nemusíš. Všechno jsem si vzal.
Prohlédl police a zásuvku v předsíni. Na rozloučenou ji nežádal, aby si to rozmyslela, a ona mu nenabídla klíče, jako by stále čekala, že určí, kdo tu má své místo.
Později se domluvili, že si Markus vyzvedne zbývající věci po předchozí domluvě a o nákladech na byt si promluví zvlášť, až bude jasné, jak vyřeší bydlení. Nepadaly žádné sliby, že se usmíří, ani hlasitá prohlášení, že je všemu konec. Jen mezi nimi vznikl odstup, který si Klára dřív nedokázala dovolit.
Večer nasypala kocourovi krmivo a posadila se vedle něj s šálkem čaje. Na stole ležely klíče a v předsíni tiše šustila deka. Doma bylo nezvykle prázdno — a poprvé to neznamenalo, že musí okamžitě něco napravovat.