Šedou kovovou schránku na brance jsem si všiml dřív než stříbrného auta na trávníku. Čtyři číselná kolečka, lesklé vruty ve starém sloupku — takové schránky se dávají na branku, aby si host mohl vyzvednout klíč, i když není majitel doma. Chata patřila mně: rodiče mi ji odkázali a peníze na čerpadlo a střechu sauny jsem posílal manželce Emmě v domnění, že se jen stará o pozemek. Trávu pod jabloněmi rozjezdila cizí kola a v mé proutěné houpací síti mezi břízami se pohupovala neznámá žena v plavkách.
Přijel jsem bez ohlášení v pracovní den, kdy jsem měl volno. Maso v marinádě a uzená žebírka ležely v tašce na sedadle spolujezdce: chtěl jsem Emmu překvapit, když odpočívala na chatě. Její modré auto stálo za saunou, takže tu byla. Jenže cizí auto, schránka na brance a cizí žena v houpací síti do obrazu obyčejného rodinného dne vůbec nezapadaly.
— Tohle je moje chata! Co děláte v mé houpací síti? — zavolal jsem.
Žena se prudce posadila, až se houpací síť otočila, a telefon jí vyklouzl z ruky a spadl do trávy. Ze sauny vyšla Emma s náručí březových polen. Když mě uviděla, ztuhla; polena se rozsypala po schodech. Podíval jsem se na ni, pak na stříbrné auto a schránku na brance. Emma jako první odvrátila zrak a řekla hostce, že je všechno v pořádku, že jsem její manžel a že si potřebujeme promluvit. Žena zvedla telefon a bez spěchu zamířila k domu.
V předsíni to vonělo kokosovým šamponem, který jsme doma nikdy neměli. Na věšáku visely dva stejné bílé ručníky s našitými štítky „3“ a „4“ a na kuchyňském stole stál proutěný košík s malými lahvičkami a mýdly v papírových obalech. Zeptal jsem se, kdo ta žena je a proč jsou tu cizí věci. Emma odpověděla, že je to známá její kolegyně: po rozvodu nemá kde bydlet a lékař jí doporučil, aby dítě trávilo čas na čerstvém vzduchu.
— Mohla jsi mi prostě říct, že jsi tu někoho ubytovala, — odpověděl jsem.
— Nechtěla jsem tě rozptylovat. Máš práci a chata stejně bývá prázdná, — řekla Emma. — Je to jen na týden.
Chtěl jsem jí věřit, dokud jsem si na lednici nevšiml listu v průhledném obalu, pečlivě přichyceného magnetem s kohoutkem. Nahoře stálo „Pravidla pobytu“, pod tím čas příjezdu a odjezdu, úklid a výměna ložního prádla, cena za saunu včetně dřeva. Na konci hosty žádali, aby zanechali hodnocení na „Místní inzerci“. Přečetl jsem si list až do konce a znovu se zeptal, kdo se tu vlastně ubytoval. Emma hned neodpověděla.
— Vždyť jsi říkala, že jsi ji tu nechala zadarmo.
— Nejdřív to tak bylo. Pak jsem se rozhodla za ubytování vybírat peníze. Lidé se sami ptali, jestli můžou přijet znovu, — řekla. — Nevidím na tom nic hrozného.
Její rozhodnutí dávalo praktický smysl: chata vydělávala, zatímco já platil výdaje a myslel si, že se Emma jen stará o domácnost. Podle manželky dům pronajímala od července — několikrát — a teď už tiskla pravidla, chystala ručníky a nechávala hostům drobnosti jako v hotelu. Stříbrné auto, žena v houpací síti i úhledná čísla na štítcích nebyly náhoda, ale součást výdělku, který si zařídila.
Zeptal jsem se, kolik vydělala a kam ty peníze šly. Emma řekla, že část utratila za čerpadlo: staré špatně fungovalo a byly potřeba trubky a spojky. Jenže deset tisíc korun na čerpadlo jsem jí poslal už v červnu. Připomněla, že všechno zdražuje, a dodala, že teď se spotřebuje víc elektřiny, protože hosté se sprchují a používají bojler i rychlovarnou konvici. Účty chodily na mou kartu a poslední měsíce byly částky opravdu vyšší než obvykle.
— A peníze na střechu sauny? — zeptal jsem se. — Šestnáct tisíc korun jsem poslal přímo na plechovou krytinu.
Emma řekla, že materiál objednala, ale přivezou ho až v září: dodavatel má pořadník a montážní parta je vytížená. Vyšel jsem na verandu a podíval se na saunu. Na střeše ležela stará eternitová krytina, u hřebene tmavl mech a jeden okraj byl zalepený starou lepenkou. Po novém materiálu nebylo ani stopy. Emma vyšla za mnou a řekla, že peníze od hostů šly také na pozemek, ne na její osobní nákupy.
Nezačal jsem se přít o každou jednotlivou částku. Požádal jsem ji, aby přestala přijímat hosty, vrátila klíče od schránky a všechny výdaje za chatu se mnou předem probírala. Byly to rozumné podmínky: dům je můj, účty platím já a nesouhlasil jsem s tím, aby se místo, které mi zůstalo po rodičích, změnilo v ubytování pro cizí lidi. Emma odpověděla, že skoro vůbec nejezdím, že tu všechno zorganizovala ona a že se svého výdělku nevzdá jen proto, že jsem se zničehonic objevil.
Na kuchyňském stole ležely ručníky, vedle nich stály lahvičky pro hosty a za oknem stříbrné auto dál utlačovalo máminy floxy. Přistoupil jsem k lednici, vytáhl list z průhledného obalu a sevřel ho v ruce. Pak jsem se otočil k Emmě a řekl:
— Jestli ještě jednou uděláš z mé chaty hotel za mými zády, odjedeš odtud sama, — strhl Markus z lednice list s pravidly pobytu…
Emma se podívala na zmačkaný list a ušklíbla se.
— Myslíš, že mě můžeš vyhodit? Celé léto jsem se tu o všechno starala sama. Jezdil jsi sem o víkendech, kdy se ti to hodilo, a teď mi budeš poroučet.
— Nevyhazuju tě. Říkám, že v domě nebudou bydlet cizí lidé bez mého souhlasu.
— A co když nesouhlasím?
Řekla to nahlas, přes celý dvůr. Žena u sudu vstala a zavolala na syna. Chlapec k ní přiběhl s kyblíkem přitisknutým k břichu. Podíval jsem se na ně a došlo mi, že se před dítětem hádat nebudu.
— Zůstanou tu do konce týdne, — řekl jsem. — Když už zaplatili, nikdo je nebude vyhazovat uprostřed pobytu. Ale nové hosty sem nepřiváděj.
— No vidíš, — odsekla Emma. — Sám chápeš, že to není tak jednoduché.
— Chápu. Proto nedělám scénu před hosty.
Vyšel jsem za ženou a vysvětlil jí, že došlo k nedorozumění ohledně majitelů domu. Podívala se na mě a pak na Emmu.
— Zaplatili jsme si týden, — řekla. — Slíbili nám, že budeme moct zůstat déle, když se to bude dítěti líbit.
— Týden tu v klidu můžete zůstat. Prodloužit pobyt nepůjde.
Chvíli mlčela a pak přikývla. Chlapec se zeptal, jestli může ještě zajít k rákosí. Matka odpověděla, že může, ale jen kousek. Nevyptával jsem se, kolik přesně zaplatili. To byl rozhovor s Emmou, ne s hosty.
V domě jsem položil list na stůl a uhladil ho dlaní. V průhledném obalu už byly výtisky pravidel a hesla k wi-fi. Pod nimi ležel papírek s daty, několika jmény hostů a poznámkami: „sauna“, „náhradní prádlo“, „úklid“.
— Co je tohle? — zeptal jsem se.
— Poznámky pro sebe.
— Tak se podívejme, co jsi vydělala a za co jsi utrácela.
Emma založila ruce.
— Nehodlala jsem skládat účty za každou maličkost.
— Za každou maličkost nemusíš. Potřebuju částky, data a účtenky za čerpadlo. Deset tisíc korun jsem ti poslal třetího června. Dalších šestnáct tisíc bylo na střechu. Zatím nevidím ani střechu, ani objednávku.
— Materiál je objednaný, už jsem ti to říkala.
— Ukaž potvrzení.
Otočila se k oknu. Venku si žena skládala věci do tašky a chlapec položil kyblík na zem a prohlížel si raky. Emma neodpověděla. Znovu jsem se neptal: zatím to bylo jen její slovo.
Ten večer jsem si vyfotil pravidla, poznámky a účty za elektřinu. V aplikaci jsem našel platby za červen a červenec. Běžnou letní spotřebu vystřídaly částky tisíc sto a tisíc čtyři sta korun. Dřív jsem si jich všiml, podivil se a přijal vysvětlení, že je to kvůli novému čerpadlu. Teď jsem si poznamenal data a položil je vedle převodů.
— Chystáš se na nějakou kontrolu? — zeptala se Emma.
— Chci zjistit, co se s těmi penězi stalo.
— Šly na chatu. Ne na moje šaty.
— Možná. Pak to ukážou doklady.
Podívala se na mě, jako bych ji schválně ponižoval svou malicherností. Dřív bych rozhovor odložil: ona měla své povinnosti, já dílnu a na chatě se vždycky našlo něco naléhavého. Poslal jsem potřebnou částku a považoval věc za vyřízenou. Bylo pohodlnější se neptat, kolik stály trubky, kdo přivezl materiál a proč se zvýšily účty za elektřinu.
Tentokrát jsem se rozhovoru nevyhnul. Sedli jsme si ke stolu, ale hned jsme se domluvit nedokázali. Emma vyjmenovávala výdaje za prádlo, úklid, benzín a drobné opravy. Chtěl jsem vidět účtenky. Některé našla v telefonu, část platila v hotovosti a nic si neschovala. Ani částky za ubytování si nezapisovala všechny.
— Sám ses o tenhle dům nikdy nechtěl starat, — řekla. — Dala jsem ho dohromady, zatímco jen stál prázdný.
— Neříkám, že tvoje práce nic nestojí. Ale pronajímat dům ostatním ses rozhodla sama a účty za elektřinu i větší nákupy se platily z mých peněz.
— Takže teď si budu muset na každou cestu říkat o svolení?
— Na cestu ne. Na hosty a větší výdaje ano.
Odfrkla si a odsunula papíry. Dřív by mi to stačilo, abych mávl rukou. Řekl bych, že si promluvíme později, a za pár dní bych jí poslal peníze, kdyby napsala, že se zase něco porouchalo.
Po jejím odchodu jsem zavolal dodavateli, kterého jsem našel na staré účtence za čerpadlo. Potvrdil, že trubky a spojky se daly koupit samostatně, ale na mé jméno u nich nebyla žádná objednávka plechové krytiny. To ještě nedokazovalo, že Emma neobjednala materiál jinde, ale nedokázala předložit dodací list ani smlouvu. Neoznačil jsem ji za lhářku. Jen jsem přestal předpokládat, že je otázka střechy vyřešená.
Druhý den jsem sám kontaktoval dvě montážní party a požádal je o cenu a termín. Jedna mohla přijet až na podzim, druhá slíbila, že se na saunu podívá o víkendu. Peníze jsem Emmě neposílal. Když přišel rozpočet, zaplatil jsem materiál přímo a kopii založil do složky spolu s převody a účty. Bylo to pomalejší, ale aspoň bylo jasné, za co peníze odešly.
Emma se mnou ještě několik dní mluvila jen o nezbytných věcech. Když jsem ji požádal, aby mi předala klíč od schránky, odpověděla, že schránka nikam nezmizí a hosté už odjeli. Sundal jsem ji sám. Vruty zanechaly ve starém nátěru dvě světlé dírky. Zámek na brance jsem vyměnil: původní klíč jsem měl já, ale nebylo možné vědět, kolik kopií si hosté nechali udělat.
Bylo mi to nepříjemnější, než jsem čekal. Nechtěl jsem z chaty dělat pevnost ani zavírat Emmu venku. Jenže původní schránka znamenala, že kdokoli mohl přijet, odemknout branku a vejít do domu, když tam nejsme. Po výměně zámku jsem dal Emmě nový klíč. Druhý jsem si nechal.
— Mohl ses prostě zeptat, — řekla, když ho uviděla.
— Žádal jsem tě, abys přestala ubytovávat hosty.
— A teď kontroluješ každý můj krok.
— Ne. Jen to, co platím a za co nesu odpovědnost.
Nesouhlasila s tím, ale klíč si vzala.
Když odjeli poslední hosté, Emma sundala ručníky s čísly a lahvičky uklidila do krabice. Žádná velká omluva se nekonala. Řekla, že na tom všem ztratila víc času, než kolik vydělala, a dodala, že stejně nedokážu ocenit, co všechno udělala. Odpověděl jsem, že si vážím toho, jak se stará o pozemek, ale nebudu zaměňovat péči o dům za právo pronajímat ho bez domluvy.
Peníze, které přes léto dostala, jsme nikdy nespočítali do poslední koruny: chyběly záznamy i účtenky. Nechtěl jsem po ní vrátit celou částku, protože jsem nedokázal oddělit doložené výdaje od těch, které doložené nebyly. Další peníze na neurčité potřeby jsem jí ale už neposílal. Účty za elektřinu jsem nechal dál strhávat z účtu a opravy teď platím sám, podle rozpočtu.
V září dostala sauna novou střechu. Zaplatil jsem ji přímo. Emma přijela pomoct uklidit odřezky a přivezla čisté ručníky — obyčejné, bez štítků. Celý den jsme o létě skoro nemluvili. K večeru se zeptala, jestli může přijet i příští víkend. Odpověděl jsem, že samozřejmě, pokud tam budeme oba.
Na brance už šedá schránka není a floxy pod jabloněmi se po cizích kolech nevzpamatovaly všechny. Chata mezi našimi návštěvami zase stojí prázdná. Emma se pořád zlobí, já pořád nevím, kam se poděla část peněz z léta, ale teď si o věci říkáme přímo a převody už nenahrazují rozhovor.