Toho červencového dne Anna od časného rána připravovala oběd: slíbila manželovi Danielovi taštičky s višněmi a schovala k nim hustou domácí zakysanou smetanu. Jejich kocour Marcus také věděl, kde ji najde, a za tuhle slabost už nejednou dostal vyhubováno. Pro Annu zkažené jídlo neznamenalo jen nepořádek: oběd slíbila, suroviny stály práci a uklízet po kocourovi by stejně musela ona. Višně už stihla přebrat a umýt, těsto přikryla utěrkou, aby neosychalo. Na stole měla připravenou mouku a váleček; zbývalo nachystat náplň a taštičky naplnit. Anna spěchala: práce měla i tak dost a po obědě ji ještě čekal úklid kuchyně.
Marcus u nich žil už dlouho a dávno se považoval za plnohodnotného pána dvora. Doprovázel Annu do kůlny i na zahradu, ale jen co se otočila, zamířil ke sklepnímu prostoru pod podlahou, kde na dlouhé polici stály mléko, tvaroh a zakysaná smetana. Daniel bral jeho kousky s nadhledem: kocour chytal myši a obvykle si dopřál jen pár rychlých líznutí. Anna si však všímala každého úbytku i každé stopy na podlaze.
První varovný signál se objevil ještě před obědem. Anna vystoupila ze sklepa s hrncem zakysané smetany a u vchodu objevila na hliněném schůdku bělavou stopu. Marcus seděl opodál a pečlivě si umýval čumák. Ukázala stopu Danielovi.
— Nedělej, že nevíš, kam chodí, — řekla Anna. — Dnes tu smetanu potřebuju do taštiček.
— Třeba si jen přičichl, — odpověděl Daniel.
— Tak ať si čichá ze své misky. Ne z hrnců.
Anna schůdek utřela a vchod přikryla prknem. Jenže ne na dlouho: musela si dojít na zahradu pro kopr a Daniel mezitím vzal sekeru a vyrazil pro tyče. Plot kolem záhonů se nakláněl a jeho opravu sliboval už několik týdnů. Marcus ležel na verandě, jako by ho vůbec nezajímala ani smetana, ani dveře ponechané bez dozoru.
Jakmile se za Danielem zavřela branka, kocour proklouzl do předsíně, schoval se pod kamna a protáhl se škvírou dovnitř. Prkno, kterým Anna průchod zakryla, zůstalo odsunuté stranou. Ve sklepě vyskočil na polici a začal ochutnávat smetanu z jednoho hrnce, pak z druhého. Nejdřív opatrně, skoro způsobně, ale potom už bez přestání. Jedl, přadl a vracel se k hrnci, v němž mu smetana připadala obzvlášť dobrá. Na polici přešlapoval sem a tam, nakukoval do hrnců a olizoval se, aniž si všímal, jak málo v nich zbývá. Tlapky mu klouzaly po prknech, ale Marcus se jen pohodlněji usadil u další nádoby.
Anna mezitím natrhala kopr a vrátila se do domu. Všimla si, že prkno je zase odsunuté, ale rozhodla se nejdřív dodělat zeleninu: taštičky se samy nenaplní. Marcus se neukázal, což mohlo znamenat cokoli — od spánku na pelíšku až po další výpravu. Jednou na něj zavolala, zaposlouchala se, a když se nedočkala odpovědi, postavila na stůl misku s višněmi.
Ve sklepě už se kocour najedl tak, že měl břicho těžké a kulaté. Přešel na okraj police, aby seskočil, a pod ním suše zapraskalo dřevo. Staré prkno se uprostřed zlomilo. Spolu s Marcusem se dolů zřítily hrnce a misky: mléko, tvaroh a zakysaná smetana se na hliněné podlaze slily v jednu bílou louži. Kocour se vrhl ke škvíře, na stěně a schůdcích za sebou zanechával mastné stopy, vyběhl do domu a vyšplhal na pelíšek u kamen.
Když Anna vešla do místnosti, nejdřív si všimla stop na podlaze a pak zvedla oči ke kamnům. Marcus tam ležel celý umazaný od smetany, s tlapkami roztaženými doširoka. Od jeho břicha až k pelíšku se táhla bílá šmouha. Anna neřekla ani slovo, jen popadla klíč a vyšla zkontrolovat sklep. Když se vrátila, už držela koště. Dole mezi rozbitými hrnci zmizelo všechno, co připravila k obědu.
— Chápeš, co jsi provedl? — zeptala se, když přistoupila k pelíšku. — Čím teď ty taštičky dochutím? A kdo umyje police, stěny a celou podlahu?
Daniel vešel na dvůr právě ve chvíli, kdy Anna zvedla koště. Uviděl bílé stopy, rozbité hrnce, kocoura se špinavými tlapkami a manželku, jejíž ruka už se napřahovala nad pelíškem. Než stačila udeřit, vstoupil mezi ně a vytrhl Anně koště z ruky.
— Dokud budu v tomhle domě, na Marcuse ruku nevztáhneš a nevyhodíš ho ven, — uťal ji Daniel a vytrhl Anně koště z ruky…
Anna hned prsty nerozevřela. Koště už měl Daniel a její ruka zůstala zvednutá — teď už prázdná. Marcus ležel na boku, celý pokrytý bílými skvrnami, a dokonce i vousky měl slepené smetanou.
— Nejdřív ses mohl zeptat, co se stalo, — řekla.
— Vždyť to vidím, — odpověděl Daniel. — Rozbité nádobí, špína. Ale to není důvod vrhat se na kocoura.
— Nevrhala jsem se na něj. Chtěla jsem ho dostat z pelíšku.
— S koštětem v ruce?
— A čím jsem ho podle tebe měla dostat dolů? Přemlouváním?
Daniel odsunul koště stranou. Anna si všimla, že se na ni ani nepodíval, když mluvil o Marcusovi. Nejdřív uviděl zvednutou ruku, pak kocoura. Všechno ostatní — mléko rozlité po sklepě, rozbité hrnce, smetana, kterou schovávala k obědu — jako by s tím nesouviselo.
— Neví, co provedl, — řekl Daniel.
— Ale ty to víš. A přesto mluvíš, jako bych to měla uklízet jen já.
— Nezačínej. Opravoval jsem plot.
— A já od rána vařila. Do sklepa jsem nešla pro zábavu.
Marcus se nehýbal. Anna se podívala na jeho roztažené tlapky a najednou se začala bát už ne o smetanu. Přistoupila k pelíšku a dotkla se jeho ramene. Kocour zůstal nehybný. I Daniel se na něj podíval a změnil se mu výraz.
— Marcusi?
Opatrně se dotkl kocourovy tlapky. Ta bezvládně sklouzla přes okraj pelíšku.
— Co je mu? — zeptala se Anna.
— Nevím. Vždyť ještě před chvílí žil.
Daniel položil koště na zem a sklonil se blíž. Anna zaslechla, jak se z kulatého břicha ozvalo tiché, zrádné kručení. Marcus zamrkal jedním okem, pak druhým. Daniel se narovnal.
— To je ale herec, — řekl, ale úsměv se mu na tváři neobjevil.
Anna ruku stáhla. Chtělo se jí úlevou rozesmát, ale slzy, které se jí už draly do očí, jí v tom bránily. Marcus se převalil na břicho a pokusil se slízat smetanu z tlapky. V břiše mu znovu hlasitě zakručelo.
— Nesahej na něj, dokud se neumyješ, — řekla Anna. — Jinak to roznese po celém domě.
— Postarám se o to sám.
— Jistě. Stejně jako o tu polici?
Daniel se na ni ostře podíval.
— Teď není vhodná chvíle.
— Na polici není vhodná chvíle nikdy. Prosila jsem tě, abys ji vyměnil, už předloni. Dnes se zřítila a teď mi říkáš, ať na všechno zapomenu, protože Marcus nechtěl jen jednu lžičku.
— Neudělal to schválně.
— Ano. Neudělal. Ale nádobí se samo nerozbije a sklep se sám neumyje.
Daniel vzal Marcuse do náruče. Kocour se nebránil, jen přitiskl tlapky k tělu a zanechal mu na košili mastnou stopu.
— Nejdřív ho umyju a potom se podívám, co je dole.
— Podíváš se, nebo to uděláš?
— Neporučuj mi.
— Tak mi neporoučej, co mám dělat já.
Odešel s kocourem v náručí k umyvadlu. Anna zůstala stát uprostřed místnosti. Na stole čekaly višně, těsto přikryté utěrkou a čistá mísa. Do oběda se ještě dalo stihnout naplnit taštičky, ale smetana už nebyla. Sundala utěrku a zkontrolovala těsto: neoschlo. Pak odložila na kraj stolu váleček a mouku.
Daniel se vrátil a utíral si ruce. Marcus, mokrý a rozmrzelý, seděl u jeho nohou a olizoval si hruď.
— Zajdu do obchodu, — řekl Daniel. — Koupím smetanu.
— Nemusíš. Na taštičky stačí to, co máme. Smetanu z obchodu jsem k obědu nechtěla.
— Tak co chceš?
— Aby sesšel do sklepa a uklidil tam. Pak opravil polici. Oběd připravím, ale dnes už za tebou a Marcusem uklízet nebudu.
Daniel se zamračil, jako by slyšel nespravedlivé obvinění.
— Nenechávám po sobě nepořádek.
— Necháváš mi všechno, co se ti zrovna nehodí udělat. Polici, sklep, rozbité nádobí. A pak se divíš, že se zlobím.
— Oběd bys zvládla připravit i bez toho.
— Zvládla. A obvykle ho taky připravuju. Ale dnes sám rozhodneš, kdo uklidí to, co se stalo kvůli tvému „potom“.
Chtěl něco namítnout, ale podíval se na Marcuse. Ten už se chystal jít za ním do předsíně a nechával za sebou mokré otisky. Daniel kocoura zvedl a odnesl na starou utěrku u kamen.
— Zůstaneš tady. A ani tě nenapadne znovu lézt do sklepa.
Anna vzala hadr, utřela mokrou stopu a položila ho vedle vědra.
— Vědro je v předsíni. Kartáč taky. Ve sklepě začni radši hrnci, ať nešlápneš na střepy.
— Rozumím.
— Dobře.
Vrátila se ke stolu a začala válet těsto. Daniel prošel do předsíně a vzal vědro, ale hned nevyšel na dvůr. Zastavil se ve dveřích a podíval se na ni.
— Ty se vážně chystáš dělat, jako bych byl tvůj nepřítel?
— Ne. Jen se nehodlám tvářit, že všechna ta práce sama zmizí.
Neodpověděl a vyšel ven. O minutu později zavrzalo víko sklepa a pak se ozvalo duté bouchnutí vědra o zem. Anna pokračovala v plnění taštiček. Nespěchala, i když věděla, že Daniel má rád, když se oběd podává včas.
Dole pracoval neobratně. Nejdřív zacinkalo sklo a pak Daniel polohlasem zaklel. Anna nešla dolů kontrolovat, jak mu to jde. Když ji požádal, aby mu podala pytel na střepy, položila ho ke vchodu a vrátila se k těstu. V minulých letech by už stála vedle něj, vysvětlovala mu, kde co najde, a nakonec by polovinu práce udělala za něj. Tentokrát to neudělala.
Marcus se probudil, slezl z utěrky a zamířil ke škvíře. Anna ho chytila u dveří.
— Tam už nesmíš.
Kocour se na ni podíval uraženě, ale poslušně couvl. Přenesla jeho misku ke kamnům a dala do ní trochu jídla. Marcus si přičichl, několikrát opatrně usrkl vody a uložil se na pelíšek.
Daniel vystoupil ze sklepa, až když Anna dala vařit taštičky. Na rukávu měl bílou skvrnu od smetany a na dlani tenký škrábanec.
— Všechno jsem posbíral, — řekl. — Police už tam není.
— Vidím.
— Zítra koupím prkna a vyměním ji.
— Dnes ji nemusíš dávat zpátky. Nejdřív zkontroluj úchyty. A zařiď, aby se tam Marcus nedostal.
— Takže mám namontovat i dveře?
— Nebo pořádnou zástrčku. Rozhodni se sám. Slíbil jsi, že se do oprav pustíš.
Daniel chtěl namítnout, ale podíval se na své špinavé ruce. Potom beze slova vytáhl z kůlny starou bednu a uložil do ní celé hrnce, které Anna chtěla nechat.
Obědvali později než obvykle. Taštičky byly měkké a višně pustily hodně šťávy. Daniel jednu ochutnal a požádal o smetanu. Anna položila na stůl malou misku s tou, která zůstala v jiném hrnci. Oběd nepochválil ani se neomluvil; jen mlčky jedl a potom sám odnesl talíře k umyvadlu.
Večer přinesl z kůlny prkna a nářadí. Anna mu nestála za zády. Ráno už byla police pevně připevněná a škvíru zakrývala dřevěná dvířka se zástrčkou. Daniel je dvakrát zkontroloval, než zavolal Annu, aby se přišla podívat.
— Teď už je neotevře, — řekl.
— Dobře. Ale smetanu stejně budu dávat výš.
Nezačal se přít. V kuchyni se objevil lístek: Anna na něj napsala, co je potřeba koupit, a Daniel, co musí opravit. Ne jako trest, vysvětlila mu, ale aby nemusela všechno držet v hlavě sama. Zamračil se, ale lístek nesundal.
Marcus už do sklepa nechodil. Občas si sedl před nová dvířka a dlouho se díval na zástrčku, jako by se snažil pochopit, proč je jeho dosavadní cesta zavřená. Smetanu už mu nikdo nenechával bez dozoru. A Daniel se teď po návratu ze zahrady sám zastavil v kuchyni a zeptal se, co je ještě potřeba udělat.
V domě bylo pořád tolik práce, že se tam člověk sotva otočil, ale tentokrát Anna neměla v úmyslu zvládnout všechno za oba. Koště stálo u kamen a Marcus se hřál vedle něj, čistý a sytý.