Krabice bonbonů ležela vedle slavnostních talířů a z obývacího pokoje se ozývala hudba z pohádky. Tomáš dorazil na oslavu čtvrtých narozenin Emy skoro až na začátek a přinesl jí jen sladkosti. Anna mu před dcerou poděkovala, ale teď, když byli hosté za zdí, se dívala na dárek a už nedokázala předstírat, že je všechno v pořádku. Byt patřil jejím rodičům: dovolili dceři a jejímu manželovi bydlet v něm bez placení nájmu. Hádka se netýkala jen dárku, ale také toho, jak se Tomáš choval k Emě a k bytu, kterému říkal svůj.
Vešel dovnitř, podíval se na hodinky, ve spěchu popřál dceři a zeptal se Anny, jestli v lednici zbyly nějaké nápoje. Ema objala krabici a odběhla ukázat bonbony ostatním dětem. Tomáš se za ní usmál, jako by tím byla celá věc uzavřená. Anna se před hosty nehádala: dcera měla z maličkostí opravdu radost a zdálo se, že právě na tuhle radost manžel spoléhá.
Před několika týdny Ema požádala o velkou panenku s domečkem. Anna poslala Tomášovi odkaz a navrhla, aby dárek vybrali společně. Podíval se na cenu a mávl nad tím rukou: tolik za plastovou hračku nemá smysl utrácet, a za týden na ni dcera stejně zapomene. Anna mu připomněla, že Ema už dlouho sní právě o takovém domečku, ale Tomáš jen zopakoval, že dítě drahou věc nepotřebuje.
Ve stejnou dobu nadšeně vybíral čtyřkolku pro svého patnáctiletého syna Daniela. Porovnával modely, četl recenze, volal prodejci a nakonec našel variantu, kterou považoval za nejlepší. Byla to značná částka, ale Tomáš měl z nákupu radost a říkal, že na takový dárek si syn vzpomene. Anna nic nenamítala proti tomu, že se o Daniela stará. Bolel ji ten rozdíl: pro jedno dítě manžel hledal to pravé, zatímco u druhého předem rozhodl, že jeho přání nestojí za ty peníze.
Když o tom Anna začala mluvit, Tomáš jí připomněl, že Daniela vídá méně často a chce mu toho víc dopřát. Řekla, že to chápe a nežádá ho, aby syna odsunul na druhou kolej. Ale i Ema potřebuje otce, který si pamatuje, o co ho žádala, a ne někoho, kdo něco koupí narychlo a pak vysvětluje, že dcera má stejně radost. Tomáš označil srovnávání za nespravedlivé a rozhovor ukončil.
Anna se k hádce nevracela každý den. Znovu navrhla, aby dárek vybrali společně, a připomněla, že narozeniny jsou už v sobotu. Tomáš odpovídal, že na všechno pamatuje a něco koupí. Neřekl si o odkaz, nenavrhl, že zajdou do obchodu, ani se nezeptal, na co se Ema těší nejvíc. Anna pořád doufala, že nákup jen odkládá na poslední chvíli, jako už dřív.
Den před oslavou Tomáš oznámil, že má ráno nějaké povinnosti, ale pokusí se to stihnout. Anna ho požádala, aby přijel včas: Ema se několikrát ptala, jestli tam táta bude hned od začátku. Tomáš jí slíbil, že přijede. Ráno Anna prostřela stůl, připravila místo na dárky a dceři neřekla, že se otec opozdí.
Tomáš dorazil, až když už byli hosté na místě. V jedné ruce držel krabici bonbonů, v druhé klíče. Ema se k němu rozběhla, on jí popřál a podal jí sladkosti. Dcera se zaradovala, objala krabici a běžela za dětmi. Anna si všimla, že slíbený dárek chybí, ale mlčela. Tomáš se nezeptal, jestli si Ema pamatuje, co si přála.
Později, když zůstali sami v předsíni, se Anna zeptala, jestli měl v plánu koupit ještě něco jiného. Tomáš odpověděl, že nechtěl utrácet za věc, kterou dítě brzy odloží. Pak dodal, že nechápe, proč kvůli bonbonům dělá takovou scénu. Anna mu připomněla čtyřkolku pro Daniela a řekla, že nejde o cenu: manžel si nenašel čas ani na to, aby dceři předem vybral dárek.
Tomáš namítl, že mu zase něco vyčítá, přestože se Emě bonbony líbily. Anna ho požádala, aby se před hosty nehádali, ale řekla, že už nebude předstírat, že sliby nic neznamenají. Odpověděl, že se nemusí nikomu zpovídat ze svých vydělaných peněz. Anna se podívala na krabici ležící mezi balicím papírem a vzpomněla si, že jim rodiče poskytli bydlení, zatímco si šetřili peníze. „Buď přestaneš odsouvat Emu na poslední místo, nebo ještě dnes opustíš byt mých rodičů,“ Anna prudce hodila krabici bonbonů na stůl…
Tomáš se podíval na krabici a pak na Annu. Zrudl v obličeji.
„To mě chceš před hosty vyhodit?“
„Nechci to řešit před hosty,“ odpověděla Anna. „Ale na tom, co jsem řekla, trvám.“
„Kvůli bonbonům? Slyšíš vůbec, jak to zní?“
Mluvil tiše, ale v hlase už nebyla jeho dřívější bezstarostnost. Z obývacího pokoje se ozval smích a Tomáš se tam znovu podíval, jako by právě Anna mohla jediným pohybem odstranit z oslavy všechno nepříjemné.
„Nejde o bonbony,“ řekla. „Rozhodl ses, že když je Ema malá, můžeš jí něco slíbit a pak na to zapomenout. A potom vysvětlit, že má stejně radost.“
„Nezapomněl jsem. Koupil jsem jí dárek.“
„Zastavil ses v obchodě cestou. To není totéž, jako když na dceru myslíš předem.“
Tomáš odvrátil pohled. Na stole ležel balicí papír, vedle stály talířky s nedojedeným dortem. Chtěl něco říct, ale v předsíni se objevila jedna z hostů a zeptala se, jestli má přinést ještě džus. Anna řekla, že není třeba. Tomáš posunul krabici na kraj stolu.
„Aspoň dokud hosté neodejdou, se usmívej,“ řekl. „Nedělej z narozenin vyšetřování.“
„Já ho nedělám. Jen už nebudu předstírat, že je všechno v pořádku.“
Tomáš se vrátil do obývacího pokoje jako první. Anna zůstala chvíli v předsíni, vydechla a šla za ním. Ema ukazovala dětem bonbony a otec se k ní sklonil a zeptal se, jestli se jí dárek líbí. Dcera přikývla, aniž od krabice odtrhla oči. Anna pomohla uklidit ze stolu, nalila čaj a povídala si s hosty, dokud se nezačali chystat k odchodu.
Tomáš byl také zdvořilý: odnesl prázdné šálky, poděkoval hostům a doprovodil je ke dveřím. Zvenčí se mohlo zdát, že se nic nestalo. Na Annu se ale nepodíval a nenabídl se, že Emu uloží. Když odešla poslední rodina, dcera se unaveně přitulila k matce a zeptala se:
„Zůstane dneska táta?“
Tomáš sundal z věšáku bundu a rukou zůstal na rukávu.
„Ještě nevím,“ odpověděl.
Ema se podívala na Annu. Ta ji pohladila po vlasech.
„Dneska budeš spát doma jako obvykle. A táta se rozhodne, kde přespí.“
„Nikdy jsem neřekl, že někam půjdu,“ odsekl Tomáš.
„Tak jsi neměl říkat, že tě vyhazuju. Nevyháním tě na ulici, ale už nebudu před rodiči tajit, co se u nás děje.“
Chvíli mlčel a pak se ušklíbl:
„Výborně. Takže teď mi ještě rodiče budou říkat, jak mám žít.“
Anna odvedla Emu do ložnice. Pomohla jí převléknout se, položila vedle ní její oblíbenou hračku a seděla u postele, dokud dcera nezavřela oči. Z kuchyně se ozývaly Tomášovy kroky a zvuk otevíraných skříněk. Když se Anna vrátila, stál u dřezu s hrnkem v ruce.
„Uvědomuješ si vůbec, co říkáš?“ zeptal se. „I já jsem do téhle rodiny něco vkládal. Platím za jídlo, účty, dělal jsem opravy.“
„To nepopírám. Ale nájem jsme neplatili díky mým rodičům. Sám jsi říkal, že nám to pomáhá šetřit. A teď to vypadá, jako bys jejich pomoc používal jako důkaz, že mám mlčet.“
„Nemusím se tvým rodičům zpovídat z každého kroku.“
„Jim ne. Ale ten byt je jejich. Zavolám mámě a tátovi a řeknu jim, co se stalo.“
Tomáš položil hrnek na stůl o něco hlasitěji, než bylo potřeba.
„Chceš je zatáhnout do naší hádky?“
„Chci přestat krýt tě, když se ptají, jestli je u nás všechno v pořádku.“
Anna obvykle podobné rozhovory mírnila. Když Tomáš na něco důležitého zapomněl, našla pro něj vysvětlení; když se hádal kvůli výdajům, nákup odložila nebo ho zaplatila sama. Nechtěla, aby dcera slyšela hádky, a doufala, že si manžel sám všimne rozdílu v tom, jak se chová k dětem. Její snaha zachovat klid mu ale jen pomáhala neměnit své návyky.
Tomáš vzal telefon z parapetu a odešel do druhého pokoje. Anna zavolala Heleně. Matka to nezvedla hned: bylo už pozdě a Anna jí nevyprávěla všechno od začátku. Řekla, že Tomáš přinesl Emě bonbony, že se znovu pohádali kvůli jeho přístupu k dceři a že chce, aby rodiče věděli, co se děje.
„Jsi si jistá, že to tak chceš?“ zeptala se Helena.
„Nechci, aby Tomáš zmizel z Eminina života. Ale už nehodlám manžela přemlouvat, aby si všímal vlastní dcery.“
Helena Annu nepřesvědčovala, aby se s Tomášem rozešla, ani aby si to rozmyslela. Řekla, že byt patří jí a Markovi a že nechtějí, aby se stal předmětem nekonečných hádek. Ráno přijedou a v klidu proberou, co dál. Anna souhlasila.
Tomáš zaslechl konec hovoru a vyšel z pokoje.
„Už jsi všechno rozhodla beze mě.“
„Rozhodla jsem se, že už nebudu před rodiči tajit, co se děje.“
„Takže přijedou a začnou nám poroučet?“
„Přijedou si promluvit o svém bytě.“
Tomáš se ušklíbl, ale dál se nehádal. Vzal si polštář z pohovky a usadil se v obývacím pokoji. Anna si lehla vedle Emy. V noci se několikrát probudila, ale Tomáš do ložnice nenakoukl.
Ráno Helena a Marek přijeli, jak slíbili. Před Emou hádku neprobírali: Anna zaměstnala dceru snídaní v pokoji a Tomáš přivítal rodiče v kuchyni. Nejdřív mluvili potichu, pak Tomáš zvýšil hlas. Říkal, že ho vyhazují kvůli dárku a že si s ním Anna mohla promluvit bez svědků.
Marek odpověděl, že nikdo z nich nechce rozhodovat o jejich manželství. Byt ale patří jemu a Heleně a nechtějí, aby v něm Tomáš zůstával proti Annině vůli. Dají mu čas najít si bydlení a odstěhovat věci. Několik týdnů je rozumná lhůta.
„Takže jste si vybrali její stranu,“ řekl Tomáš.
„Váš spor nerozhodujeme,“ odpověděla Helena. „Jen říkáme, jak to bude s naším bytem.“
Tomáš se neomluvil ani nepožádal o další šanci. Řekl jen, že Anna se mohla obejít bez rodinné porady. Když rodiče odjeli, oznámil, že dočasně přespí u Daniela, než si najde byt. Anna nenamítala: se synem se mohl domluvit sám.
V následujících dnech se Tomáš dál choval, jako by rozhovor s Helenou a Markem nic nezměnil. Vracel se pozdě, nechával bundu přehozenou přes opěradlo židle a ptal se, co bude k večeři. Anna odpovídala věcně, ale už po něm nesklízela věci a neměnila své plány kvůli jeho pohodlí. Když ji požádal, aby vyzvedla Emu ze školky a cestou mu nakoupila, souhlasila, že vyzvedne dceru, ale navrhla mu, ať si pro nákup zajde sám.
„Dřív jsi neodmítala,“ poznamenal.
„Dřív jsem se snažila, aby to všem vyhovovalo. Teď je pro mě důležité, aby bylo jasné, na čem jsme domluvení.“
Anna z každodenních povinností nedělala trest. Když Tomáš vzal Emu na procházku, sbalila jí náhradní oblečení a léky jako vždycky. Už mu ale nepřipomínala, když dcera chtěla, aby jí zavolal, ani za něj nevymýšlela vysvětlení, když schůzku zrušil. Přestala přebírat jeho díl rodičovských povinností.
Tomáš si našel malý byt a oznámil to, jako by stěhování bylo jen dočasnou formalitou. Zdálo se, že čeká, až Anna navrhne, aby rozhodnutí odložili, dokud se neuklidní. Ona to ale neudělala. Za dva týdny začal odnášet krabice a do termínu, který stanovili Helena a Marek, si odvezl i zbytek věcí a vrátil klíče.
Nejtěžší byl rozhovor s Emou. Anna dceři řekla, že táta bude bydlet v jiném domě, ale dál se s ní bude vídat. Ema se zeptala, jestli si ji o víkendu odveze. Tomáš slíbil, že ano, a tentokrát přijel včas. Strávil s ní celý den, večer ji přivezl zpátky a žádné dárky jí nedal. Ema vyprávěla, že spolu jeli na kolotoči a jedli sladké pečivo.
Anna nepovažovala ten den za důkaz, že se všechno změnilo. Poděkovala Tomášovi, že dceru přivezl v domluvenou dobu. Později krátce probrali, kdy Emu uvidí příště. Rozhovor proběhl v klidu, bez dřívějších slibů, které nikdo neměl v úmyslu splnit.
Krabici bonbonů Anna nevyhodila. Ema je postupně dojedla a prázdný obal sama odnesla do koše. Večer byl v bytě zase klid. Teď Tomáš za dcerou přijížděl, místo aby se vracel domů, a Anna už mu nechystala večeři.