Cibule se už začínala připalovat, když tchyně otevřela dveře do kuchyně a žádala vysvětlení, proč se Helena zamkla. Helena si schovala telefon do kapsy zástěry: právě dokončila pracovní hovor. V domě Kláry žila ona, její manžel Tomáš a jejich malý syn a na tchyni záviselo, jestli tam zatím budou moci zůstat pod jednou střechou.
— Nezamkla jsem se, jen smažím cibuli, — řekla Helena.
— A s kým jsi mluvila?
— Pracovně.
Klára nahlédla do pánve a hned jí přikázala, ať přinese karbanátky: Tomášova sestra přijela z cesty a měla hlad. Podle tchyně nebyla neděle důvodem vyhýbat se domácím povinnostem. Helena si otřela ruce a odnesla mísu do obývacího pokoje. Snažila se nezačínat hádku před synem.
U rozloženého stolu rozprostřela Tomášova sestra katalog tapet a probírala, jak předělat pokoj: zbourat zeď mezi obývacím pokojem a kuchyní a vytvořit otevřený prostor. Klára s ní souhlasila, aniž se Heleny zeptala. Ta připomněla, že zeď je nosná. Tchyně ji odbyla s tím, že o rekonstrukci se rozhoduje bez ní. Heleně to neznělo jen jako hrubost: v domě, kde žili, se s jejím názorem nepočítalo ani tehdy, když šlo o bezpečnost.
U oběda Klára rozlomila karbanátek a začala si ho prohlížet, jako by hodnotila práci kuchařky. Prý je v něm víc chleba než masa. Tomáš mlčky jedl a matce neodporoval, když mu navrhla, aby večeři posoudil sám. Helena zavadila rukávem o příborník a tchyně ji hned napomenula: ať se nedotýká vázy, nehrabe se v dokumentech a neleští křišťál hadrem. Helena tu těžkou vázu myla každou sobotu a věděla, že na jejím dně zůstala papírová nálepka s názvem továrny a starou cenou.
Pak Klára, aniž ztišila hlas, řekla dceři, že Helenu trpí jen kvůli Tomášovi. Helena slyšela každé slovo. Podívala se na manžela, ale ten sklopil oči k talíři a dál žvýkal. Tomášova sestra prohlásila, že po šesté nejí, přestože do šesti zbývalo ještě dvacet minut, a naložila si čtvrtý karbanátek. Potom přinesla z předsíně tašku a dvě krabičky.
Přendala do nich zbytky jídla a podala Heleně prázdnou mísu s prosbou, aby ji umyla. Helena vzala jednu krabičku zpátky: ty karbanátky chtěla dát Tomášovi na několik dní do práce. Klára ji nazvala lakomou a manžel ji požádal, ať ustoupí. Řekl, že se nají v jídelně. Helena neustoupila. Sestra si jednu krabičku odnesla, druhá zůstala pro Tomáše. Tchyně za ní ještě zavolala, že stejně zjistí, s kým si šeptala do telefonu.
Večer, když zůstali sami, řekla Helena Tomášovi, že našla byt v ulici Lumen: dvě místnosti, třetí patro, okna do dvora. Zálohu zaplatila ze své výplaty, aniž sáhla na úspory, a smlouva podepsaná v pátek ležela v nočním stolku pod prádlem. Majitelka na ně čekala od prvního dne v měsíci. Tomáš hned neodpověděl, pak začal mluvit o matce: je sama, má vysoký tlak, nemohou ji jen tak opustit.
Helena mu připomněla, že Klára má dceru, která si jezdí pro jídlo, a že ona sama už nechce žít tam, kde ji považují za přítěž a nakládají s ní jako s bezplatnou pracovní silou. Tomáš ji požádal, aby mu dala čas, a slíbil, že si s matkou promluví sám. Helena ho o tu možnost nepřipravila, ale stanovila termín: do prvního dne v měsíci zbývalo dvanáct dní. Nežádala o svolení k odstěhování — jen ho upozornila, že rozhodnutí už padlo.
Druhý den ji Klára potkala u dveří kuchyně a zeptala se, kdo jí dal právo odvést vnuka z domu. Helena pochopila, že Tomáš matce o bytě řekl, přestože slíbil, že si s ní nejdřív promluví sám. Tchyně požadovala, aby zůstali, a začala vyjmenovávat, kolik toho pro ně dělá: střechu nad hlavou, jídlo, pomoc s dítětem. V jejích slovech ale nebyla nabídka k dohodě — jen připomínka, že za bydlení a péči se musí platit poslušností. Vyjmenovávala to tak samozřejmě, jako by šlo o prosté rodinné vyúčtování: Helena měla zajišťovat jídlo, úklid a vděčnost, zatímco právo rozhodovat si ponechávala Klára. Tomáš stál vedle a mlčel. Helena odpověděla, že vděčnost ji nezavazuje snášet ponižování a že syna si vezme s sebou.
Klára prudce vykročila k ní, popadla vázu z příborníku a mrštila jí jejím směrem. Helena ucouvla a vlastním tělem zakryla syna. — Jestli po mně ještě jednou něco hodíš, už se k synovi nepřiblížíš, — odsekla Helena a přitáhla si chlapce k sobě…
Váza narazila do zdi a roztříštila se u prahu. Helena stačila ustoupit a přitisknout si syna k sobě. Jeden střep sklouzl po rukávu, další se odkutálel pod stůl. Chlapec se rozplakal a Klára se nejdřív podívala ne na něj, ale na rozbitý křišťál.
— Uvědomuješ si, co jsi provedla? — křičela na Helenu. — To je věc z mého domu!
Tomáš se konečně pohnul. Vzal Heleně syna z náruče a odnesl ho dál od střepů. Helena si všimla, že se manžel třese, ale zastat se jí neodvážil.
— Mami, hodila jsi vázu po Heleně, — řekl Tomáš.
— Chtěla jsem ji vyděsit. Sama mě k tomu dohnala. A nedělej, jako bych chtěla trefit dítě.
Klára to řekla, jako by se za rozbitou vázu měla omlouvat právě Helena. Nezeptala se snachy, jestli se nepořezala, ani se nepodívala, zda je vnuk v pořádku. Helena stále držela ruku před synem, přestože ho Tomáš už odnesl na chodbu.
— Sbal si věci, — řekla Klára. — Když ses rozhodla odejít, tak jdi. Ale neopovaž se odnést z domu něco, co ti nepatří.
— Vezmu si naše věci, dokumenty a všechno, co jsem si koupila sama, — odpověděla Helena. — Nic tvého nepotřebuju.
— A ten byt v ulici Lumen? Myslíš, že Tomáš poběží za tebou? Ještě si to rozmyslí.
Tomáš se vrátil se synem v náručí a zastavil se vedle Heleny. Dlouho se díval na matku a pak řekl:
— Prvního se stěhujeme. Pojedu s nimi.
Klára se k němu otočila, jako by špatně slyšela.
— Po tom, co tady předvedla, si vybereš ji?
— Rozhodl jsem se odjet. Měli jsme to udělat už dávno.
Neodpověděla hned. Pak mu přikázala, ať s její pomocí nepočítá, a připomněla mu, že má vysoký tlak, že teď už doma nebude nikdo, kdo by uvařil večeři, a že ho potřebuje i jeho sestra. Neodporoval každému slovu ani nesliboval, že se všechno změní. Jen řekl, že sestře zavolá sám.
Helena odvedla syna do pokoje, zavřela dveře a prohlédla mu ruce i obličej. Už neplakal, ale pořád se ptal, proč babička tou věcí hodila. Helena mu řekla, že dospělí se někdy chovají špatně a že on za nic nemůže. Když chlapec požádal, aby zůstal s ní, posadila si ho vedle sebe a počkala, až se mu uklidní dech.
Tomáš za nimi nepřišel hned. Helena slyšela, jak sbírá střepy, zatímco Klára dál mluví z kuchyně: o rozbité věci, nevděčnosti a o tom, že bez ní to nezvládnou. Tomáš odpovídal jen zřídka. Tentokrát jeho mlčení neznamenalo souhlas, ale Helena od něj nečekala, že se jí jako dřív zastane.
Večer vytáhla Helena z nočního stolku smlouvu a položila vedle ní jejich dokumenty. Zkontrolovala datum, napsala majitelce bytu, že přijedou prvního, a dostala krátkou odpověď: bude je čekat. Potom sepsala seznam věcí, které si musí odvézt: oblečení, dětské věci, nádobí, které koupila, pracovní notebook a složku s dokumenty. Nehodlala si vzít žádné klíče od domu Kláry ani žádné papíry z příborníku.
Tomáš vešel do pokoje, když Helena skládala synovy věci do krabice.
— Ráno si promluvím s mámou, — řekl.
— Dnes už jsi s ní mluvil. Slyšela tě.
— Myslí si, že si to stejně rozmyslíš.
— Ať si to myslí. Já si to nerozmyslím.
Posadil se na kraj postele a podíval se na smlouvu. Zeptal se, jestli budou mít dost peněz na první měsíc a stěhování. Helena řekla, že zálohu zaplatila ze své výplaty, na úspory nesáhla a zbytek spočítají společně. Tomáš nenavrhl, aby stěhování odložili. Poprvé po dlouhé době nešlo o to, jestli jim to Klára dovolí, ale o to, jak všechno zařídit.
Ráno je Klára čekala v kuchyni. Střepy už byly uklizené, ale na zdi zůstal škrábanec. Před Tomáše postavila šálek a před Helenu nechala prázdné místo. Když syn požádal o kaši, Klára řekla, že si ji Helena může uvařit sama, když chce dítě odvést.
Helena uvařila kaši jen sobě a synovi. Tomáš si nalil kávu a vzal si chléb. Klára se na ně dívala a čekala, že Helena jako dřív připraví snídani pro všechny. Helena uklidila hrnec a umyla jen svůj talíř a dětskou misku.
— Takže už se člověk nemůže ani najíst? — zeptala se Klára.
— V kuchyni jsou potraviny. Už nebudu vařit pro všechny.
— Živila jsem tě, dokud jsi tady bydlela.
— A já vařila, uklízela a starala se o syna. To ti ale nedává právo po mně házet věci.
Klára odsunula šálek. Řekla, že nepotřebuje lítost a že se o sebe bez problémů postará sama. Pak zavolala dceři a hlasitě jí vyjmenovala, že už doma nebude hotové jídlo. Tomášova sestra odpověděla něco, čemu Helena nerozuměla, a hovor brzy skončil.
Ještě několik dní se ozývaly staré zvyky. Klára nechávala na stole prázdné hrnce a volala na Helenu, kdykoli potřebovala pomoct. Helena nepřišla. Tomáš cestou z práce vozil matce potraviny, ale už po manželce nechtěl, aby něco uvařila, uklidila nebo někomu předala. Jeho sestra přijela jednou s krabičkami; když uviděla prázdný sporák, zeptala se matky, proč nic nepřipravila. Klára odpověděla, že teď už se u ní doma každý stará jen sám o sebe.
Čtvrtý den si Tomáš znovu promluvil s matkou. Helena nestála za dveřmi a nesnažila se zaslechnout každé slovo. Potom jí manžel řekl, že Klára nechce, aby odvezli věci, a požaduje, aby jí nechali klíč. Odpověděl, že klíč vrátí, ale odvezou si jen své věci. Klára s rozhodnutím odstěhovat se nesouhlasila, ale o termínu už se přít nepřestala.
Zbývající dny po večerech balili. Tomáš třídil knihy a skládal oblečení; Helena popisovala krabice a hlídala, aby si syn nehrál v jejich blízkosti. Když Klára uviděla dětskou postýlku u dveří, řekla, že chlapci bude chybět jeho známý domov. Helena odpověděla, že v novém bytě bude mít vlastní postel a klidný pokoj. Klára se otočila k oknu.
Při balení se Helena snažila syna nezatahovat do rodinných sporů. Jednoduše mu vysvětlovala, že brzy budou mít nový domov, kde budou jeho hračky a postýlka na svém místě. Chlapec se ptal, jestli s nimi pojede i babička. Helena o Kláře nechtěla mluvit špatně a odpověděla, že babička zůstane ve svém domě a budou se vídat, pokud se na tom dospělí dohodnou. Tomáš ten rozhovor mlčky poslouchal, ale pak synovi sám pomohl vybrat několik hraček, které si chtěl vzít s sebou.
Prvního dne v měsíci Tomáš objednal menší dodávku na stěhování. Vynesli krabice, tašky a postýlku. Klára jim nepřišla pomoct. Ve dveřích řekla synovi, že za ní může kdykoli přijet, ale k Heleně se znovu obrátila s tím, že ničí rodinu. Tomáš se mezi ně postavil.
— Budeme si volat, mami. Ale bydlet budeme zvlášť.
Klára se neomluvila ani jim nepopřála hodně štěstí. Helena od ní nečekala ani jedno. Syn držel matku za ruku, zatímco dodávka odjížděla, a Tomáš seděl vpředu a díval se na cestu. Helena se ohlédla a viděla, jak Klářin dům pomalu mizí za zatáčkou. Úlevu nepocítila hned — jen únavu a obavy z toho, co všechno bude třeba zařídit. Ale rozhodnutí už nezáviselo na tom, jestli ho tchyně schválí.
V novém bytě vybalili to nejnutnější: povlečení, šálky a dětské hračky. Krabice ještě stály u zdi, ale dveře se za nimi už zavíraly a nikdo nevcházel bez zaklepání. Helena zkontrolovala, že v synově pokoji nezůstala žádná balicí fólie ani ostré předměty, a pak mu srovnala knihy na spodní polici, aby na ně sám dosáhl.
Večer syn usnul ve svém pokoji. Tomáš přinesl Heleně čaj a po dlouhé době si spolu povídali o tom, co potřebují koupit do svého domova. Probírali stůl, lampu a závěsy a potom sepsali seznam výdajů na příští týdny. Helena věděla, že klid nepřijde ze dne na den a že je čekají těžkosti. Ale teď už mohli o svém domově rozhodovat společně — bez obav, že uslyší, že tam nemají co dělat.