Na zárubni mezi kuchyní a chodbou se zachovaly tužkou nakreslené značky synovy výšky — čtrnáct čárek, od té nejnižší s popiskem „Marek, 3 roky“ až po tu, u které zesnulý Annin manžel napsal: „Marek, 17. Přerostl tátu.“ Ten kousek zdi nedovolila přetřít ani při rekonstrukci. Teď jí Marek po dlouhém mlčení zavolal a začal mluvit o prodeji dvoupokojového bytu, kde Anna žila sama. Pro něj to byla příležitost vyřešit bytovou situaci své rodiny; pro ni domov, kterého se nehodlala vzdát.
Zavolal jí ve čtvrtek, když na balkoně přebírala jablka. Řekl, že se v sobotu zastaví, sám a jen na chvíli. Anna měla radost: Marek už dlouho nepřijel a na její telefonáty obvykle odpovídal, že má práci, nebo že zavolá později. Usoudila, že se synovi konečně zastesklo. V pátek šla na trh, koupila brambory a zakysanou smetanu na bramboráky a ráno zapnula v kuchyni přímotop: topení ještě nezapnuli. Na stůl postavila sklenici angreštové marmelády s višňovými listy — Marek ji měl rád už jako školák.
Marek přišel skoro v půl jedné, v bundě a s telefonem v ruce. Políbil matku na tvář, posadil se na kraj stoličky a hned upozornil, že má jen dvacet minut. Snědl jeden bramborák, marmelády si ani nevšiml. Pak ji požádal, aby mu neskákala do řeči, a vysvětlil, že se s Emou a pětiletým synem tísní v jednopokojovém bytě: manželka pracuje na notebooku v kuchyni a dítě spí za skříní vedle rodičů. Anna ho vyslechla a zeptala se, kolik potřebují na akontaci. Když uslyšela částku, znejistěla: tolik peněz neměla, jen důchod a malé úspory na horší časy.
— Ty je ani nemusíš shánět, — řekl Marek. — Prodej byt.
Syn mluvil rychle, jako by si předem připravil všechny argumenty. Dvě místnosti jsou pro jednu ženu zbytečné, připomněl jí: za obě se platí, obě se uklízejí, a v jedné Anna skoro vůbec nebývá. Už se díval po jednopokojových bytech blíž k trhu a v přízemí, aby matka nemusela chodit po schodech. Rozdíl z prodeje by jim mohla dát na akontaci. Developer navíc do konce měsíce držel loňskou cenu třípokojového bytu a zbytek dovolil splácet postupně. Když tu lhůtu propásnou, vhodná nabídka už se nemusí objevit.
Anna se zeptala, proč nemohou počkat, našetřit si sami nebo si vybrat levnější bydlení. Marek odpověděl, že čekají už dlouho a s dítětem je život v takovém stísněném prostoru čím dál těžší. Nenavrhl přitom, že by peníze bral jako půjčku, ani nezačal mluvit o tom, že by s Emou sami přispěli částí částky. Počítal s tím, že se matka přestěhuje do menšího bytu a peníze z prodeje vloží do jejich nového bydlení. Díky tomu mohl hned získat prostorný byt, aniž by nákup odkládal nebo zvyšoval vlastní výdaje.
— Nechci po tobě všechno, — řekl, když si všiml jejího mlčení. — Vždyť tolik místa sama nepotřebuješ. A ten byt by stejně jednou připadl nám. Jaký je rozdíl, kdy se to stane?
Anna se podívala na značky u dveří. Tady Marek vyrůstal, tady manžel přibíjel police a opravoval všechno, co se rozbilo. Řekla, že se nechce stěhovat a byt prodávat nebude. Ne proto, že by jí bylo jedno, jak žije její vnuk, ale protože je to její domov a rozhodnutí o něm dělá sama. Navrhla, aby probrali jiné možnosti: ať Marek ještě jednou spočítá, na co s Emou dosáhnou bez jejího bytu, a netlačí ji do rozhodnutí, které už udělala.
Marek se zamračil. Řekl, že se matka drží starých zdí, jako by žila v muzeu, a že jsou pro ni vzpomínky na zesnulého manžela důležitější než budoucnost vlastního vnuka. Anna ho požádala, aby mezi ně dítě nezatahoval a nevydával jeho bydlení za její povinnost. Syn tedy vstal, zapnul si bundu a prohlásil, že teď už ví, za co stojí; jestli mu nechce pomoct, ať pak nečeká, že jí ve stáří bude nablízku. Zamířil ke dveřím a minul onu zárubeň s čárkami. Na stole zůstaly chladnoucí bramboráky a sklenice marmelády, kterou mu Anna chtěla dát s sebou. Odmrštila talíř a řekla:
— Na můj byt zapomeň: ani teď, ani po mé smrti nebudeš rozhodovat o tom, komu připadne, — Anna prudce odmrštila talíř s chladnoucími bramboráky…
Marek zůstal stát u dveří. Podíval se na rozbitý talíř a pak na matku. Několik vteřin to vypadalo, že se přece jen vrátí ke stolu, ale jen se ušklíbl.
— Tak teď jsi řekla to hlavní. Takže jsem pro tebe cizí.
— To jsem neřekla.
— Ale přesně tak se chováš.
Otevřel dveře a odešel. Tentokrát se ani nerozloučil. Anna zůstala na chodbě, dokud jeho kroky neutichly na schodišti, a potom vzala lopatku. Střepy cinkaly o kov a jeden malý kousek musela hledat pod skříní. Marmelády se nedotkla. Uložila sklenici do lednice, jako by se Marek mohl ještě vrátit a vzít si ji.
Ten večer mu nezavolala. Ani následující den. Několikrát vzala telefon, otevřela konverzaci, napsala „Dojel jsi v pořádku?“ a zase to smazala. Nakonec telefon odložila do zásuvky stolu. Do konce měsíce zbývalo už jen málo času; syn se neozýval a ona mu nehodlala volat a prosit ho, aby její odmítnutí přijal.
V listopadu Anna přece jen zavolala sama — aby Tomášovi popřála k narozeninám. Marek to nezvedl hned. V pozadí byl slyšet dětský hlas a pak se na něco zeptala Ema.
— Ahoj, mami. Teď máme práci. Tomášovi to vyřídím.
— Dobře. Řekni mu, že ho mám ráda a že pro něj mám dárek.
— Zavolám později, jo?
Nezavolal. Anna odnesla plyšovou hračku do dětského pokoje a postavila ji na polici. Ani v prosinci mu nezavolala první. Dřív Markovi volávala v neděli, ptala se, jak se mají, připomínala mu, že v mrazech musí zkontrolovat pneumatiky, a skoro pokaždé nabízela, že jim přiveze něco k jídlu. Teď nechávala telefon ležet na stole a věnovala se svým věcem.
Helena z druhého patra si všimla, že Anna častěji sedává u okna s pletením, ale méně vychází z domu. Jednou jí přinesla koláč, zůstala na čaj a řekla, že její známá shání pokoj pro neteř. Dívka studuje na vyšší odborné škole a už nemůže dál bydlet u vzdálených příbuzných.
— V Markově pokoji? — zeptala se Anna.
— Vždyť je prázdný. Ta dívka se jmenuje Klára, je tichá. Když ti nebude vyhovovat, nikdo tě nebude nutit, abys v tom pokračovala.
Anna dlouho chodila z kuchyně do pokoje, zastavovala se u dveří a prohlížela si tužkou nakreslené značky. Pak pokoj vyvětrala, sundala z postele přehoz a vytřela podlahu. Na stole pořád leželo několik Markových starých sešitů. Poskládala je do krabice a uložila na horní polici ve spíži, nevyhodila je.
Klára přijela v lednu s velkou kostkovanou taškou, maminčiným sáčkem brambor a sklenicí rajčat. Bylo jí devatenáct. Mluvila tiše a pokaždé se zeptala, jestli nebude rušit, než pozdě večer rozsvítila na chodbě.
— Mamka říkala, ať nepřijdu s prázdnou, — vysvětlila a podala jí sklenici.
— A já už uvařila polévku. Takže jsme obě udělaly všechno správně.
První dny Anna naslouchala krokům za dveřmi a ze zvyku si myslela, že odtamtud vyjde syn — vysoký, už dospělý, ale pořád ve svém starém tričku. Pak si zvykla na Klářino opatrné zaklepání i na hrneček s prasklinkou, který vždycky stavěla vedle dřezu.
Klára studovala na učitelku v mateřské škole, vyprávěla o praxi ve školce a občas Annu požádala o pomoc s formulací zprávy pro vyučující. Anna se na tyhle rozhovory začala těšit. Dívka jí nosila těžké tašky z trhu, zalévala fíkus a večer telefonovala mamince. Za pokoj platila včas. Anna ty peníze ukládala na samostatný účet: ne že by měla nějaký zvláštní plán, ale nechtěla míchat nájemné s důchodem a utrácet ho za maličkosti.
Únor proběhl bez Markova telefonátu. Začátkem března napsal: „Musíme si promluvit. Budu poblíž, zastavím se.“ Nezeptal se, jestli se jí to hodí. Anna mu odpověděla, že bude po obědě doma.
Přišel sám, stejně jako minule, ale tentokrát si sundal bundu. Hned u vchodu si prohlédl chodbu, všiml si cizích bot u zdi a zadíval se na zavřené dveře bývalého dětského pokoje.
— Někdo u tebe bydlí?
— Klára. Má pronajatý pokoj.
— Pronajala jsi můj pokoj?
— Pronajala jsem volný pokoj ve svém bytě.
Marek semkl rty. Vešel do kuchyně a neposadil se na kraj stoličky, ale ke stolu. Anna před něj postavila čaj, ale nic k němu nepřinesla. Marmeláda zůstala v lednici.
— Kvůli termínům jsme ten byt nestihli koupit, — řekl. — Cena stoupla a pak nabídku úplně stáhli. Teď se díváme po jiném bydlení. Pořád nám chybějí peníze.
— Mrzí mě, že to tak dopadlo.
— A to je všechno? — Odsunul šálek. — Ani se nezeptáš, jak to zvládáme?
— Ptám se. Jak to zvládáte?
Marek se na ni podíval, jako by čekal jinou odpověď. Vyprávěl, že se s Emou rozhodli s koupí zatím nespěchat a dál šetřit. V jejich bytě je pořád těsno; Tomáš bude brzy potřebovat místo na učení. Anna poslouchala, ale nenabízela, že prodá byt nebo jim dá úspory. Dřív by se už zeptala, jak může pomoct, a začala by vyjmenovávat všechno, co má.
— Myslel jsem, že vychladneš, — řekl nakonec.
— Já taky myslela, že zavoláš jen tak. Nejen když potřebuješ, abych něco vyřešila.
Odvrátil pohled a znovu vzal do ruky šálek. Mezi nimi na stole stála cukřenka, kterou Annin manžel kdysi slepil. Marek se na ni podíval, ale nic neřekl.
— Mohla jsi mi aspoň dát vědět, že si sem nastěhuješ cizího člověka, — řekl.
— Nemusím tě žádat o svolení.
— Zabírá můj pokoj.
— Už dlouho bydlíš jinde. A ten pokoj je můj, stejně jako celý zbytek bytu. Klára dodržuje naši dohodu a platí včas. Nepřekáží mi.
Marek vstal. Neomluvil se ani neřekl, že se mýlil. Řekl, že se matka změnila a teď má společnost cizích lidí, a pak se zeptal, jestli může v neděli přivést Tomáše. Anna odpověděla, že ano, pokud se předem domluví na čase. Zamračil se: dřív přece nikdy takové podmínky nestanovovala.
— Dřív jsi zavolal a zeptal se, kdy se nám to hodí, — řekla. — Chci vědět, kdy přijdete.
V neděli přijel Marek s Emou a Tomášem. Ema Annu pozdravila trochu rozpačitě, ale o bytě se nebavila. Tomáš si hned všiml hračky, kterou mu babička koupila v listopadu. Pamatoval si ji a měl radost, přestože od té doby uplynulo několik měsíců.
Klára vyšla z pokoje, aby je pozdravila, a pak odešla do kuchyně uvařit si čaj. Ema nabídla Anně, že jí pomůže prostřít stůl. Povídaly si o Tomášově škole, o práci a o tom, že se u nich doma zatím nic nezměnilo. Marek znovu nezačal mluvit o termínech ani o akontaci. Jednou se zeptal, jak dlouho plánuje Klára u matky bydlet, ale Anna odpověděla, že si to s dívkou proberou samy.
Když hosté odcházeli, Tomáš objal babičku a zeptal se, jestli může přijít znovu. Anna řekla, že ano, a podívala se na syna. Marek přikývl, neusmál se, ale ani neprotestoval.
Teď k ní v neděli občas jezdili na oběd. Ne každý týden a ne vždycky na dlouho. Anna už pro jistotu nepřipravovala celou pánev bramboráků a nenechávala u dveří balíček s marmeládou, kdyby se Marek náhodou rozhodl zastavit. Pokoj zůstával Klářin, značky na zárubni nedotčené a synův telefonát už nebyl jediným zvukem, na který Anna doma čekala.