Na stole u Kláry ležely zahradnické nůžky a vedle nich lístek s připomínkou: na podzim je třeba prořezat osm ovocných stromů. Emma, manželka jejího syna a pravidelná návštěvnice zahrady, si přišla pro zbývající jablka. Pro Kláru nebylo důležité jen dát stromy do pořádku: na této práci záviselo, jaká bude příští rok úroda. Emma si naopak zvykla odnášet si domů košíky ovoce, aniž by se o zahradu starala.
Sklizeň jablek už se chýlila ke konci, ale na větvích ještě zůstávaly plody, na které se dalo snadno dosáhnout. Klára si nářadí připravila předem a chystala se postupně projít celou zahradu. Nechtěla spěchat a hodlala každý strom pečlivě prohlédnout. Věděla, že jí práce zabere čas, a nechtěla ji odkládat jen proto, že se někomu nehodí počkat. Emma naopak přišla s košíkem a počítala s tím, že si ho rychle naplní, jako už tolikrát předtím.
První neshoda začala skoro všedně. Emma si všimla zahradnických nůžek a zeptala se, jestli Klára opravdu hodlá stříhat větve zrovna teď. Klára jí vysvětlila, že podzim je vhodnou dobou pro prořezávání: když se vynechá, stromy mohou příští rok méně plodit. Emma si prohlédla větve a namítla, že vypadají docela zdravě. „Nesahej na ně, ať rostou,“ řekla, jako by šlo o pár náhodných větviček, a ne o osm stromů.
Klára se na chvíli odmlčela, než odpověděla. Nechtěla z obyčejné práce dělat hádku, tím spíš, že Emma si pro jablka přišla už nejednou. Kdyby ale všechno nechala, jak je, zahrada by znovu zůstala bez potřebné péče. Klára se podívala na větve a klidně zopakovala, že ví, co dělá, a stromy nehodlá poškodit.
Klára se s ní na prahu nehádala a pustila se do prvního stromu. Prohlédla korunu, našla suchou větev a vzala do ruky zahradnické nůžky. Emma zůstala poblíž a sledovala každý její pohyb. Když Klára ustřihla tenký výhonek, Emma se zašklebila a připomněla jí, že jablka z těchto stromů sbírá celá rodina. Klára odpověděla, že právě proto se o zahradu musí pečovat. Emma jí nepomohla, ale dál komentovala, které větve by podle ní měly zůstat.
Klára pracovala opatrně, bez prudkých pohybů, a pokaždé si ověřila, kterou větev se chystá odstranit. Emma ji pozorně sledovala, jako by čekala, že každou chvíli ustřihne něco důležitého. „Tu nechej,“ řekla a ukázala na vedlejší výhonek. Klára se tam podívala, ale pokračovala v prohlídce a nenechala se cizími pokyny vyvést z plánovaného postupu. Chápala, že pokud se zastaví po každé poznámce, k ostatním stromům se dnes vůbec nedostane.
Po několika minutách Emma požádala Kláru, aby práci odložila na jindy. Chtěla si odnést plody, které ještě zůstaly na spodních větvích, a ořezané větve by jí prý překážely, až půjde s košíkem. Klára navrhla, že nejprve dokončí strom a potom spolu nasbírají jablka. Emma odmítla čekat: utrhla několik plodů a vložila je do košíku s tím, že Klára může pokračovat, až odejde. Péče o zahradu tak opět zůstala jen na Kláře, zatímco úrodu Emma považovala za společnou.
Klára jí jablka nevytrhla z rukou ani jí nebránila sbírat plody ze spodních větví. Jen jí připomněla, že ji požádala, aby chvíli počkala, než dokončí, co začala. Emma odpověděla, že nevidí důvod měnit zavedený pořádek: jablka si vždycky mohla vzít a prořezávání zvládala Klára sama. Právě to bylo důvodem její nespokojenosti: Emma chtěla, aby všechno zůstalo stejně pohodlné jako dřív.
U dalšího stromu se spor vyostřil. Klára se pustila do práce a Emma se postavila vedle ní a začala ukazovat, na které větve se nesmí sahat. Vysvětlovala, že na nich v budoucnu budou plody, a připomněla loňskou úrodu. Klára klidně řekla, že nebude prořezávat všechno bez rozmyslu: je třeba odstranit jen to, co stromu překáží, a udělat to včas. Emma odpověděla, že se nechce vracet domů s prázdnýma rukama jen proto, že se tchyně rozhodla zahradu „překopat“.
Klára na okamžik spustila zahradnické nůžky a podívala se na Emmu. Přála si, aby konečně slyšela nejen slova o jablkách, ale i prostou prosbu, aby jí do práce nezasahovala. Ještě jednou jí řekla, že úroda nezávisí na tom, kolik větví se podaří zachovat, ale na správné péči. Emma však dál stála vedle ní, připravená přít se o každý pohyb.
Klára navrhla jednoduché řešení: sama prořeže všech osm stromů a Emma si pak bude moct přijít pro jablka po sklizni, jako dřív. Pokud chce ale o zahradě rozhodovat stejně jako ona, měla by pomáhat s její péčí, a ne si jen vybírat plody. Emma takovou dohodu odmítla. Líbilo se jí, že jablek bylo dost pro ni i pro její rodinu; trávit čas u větví se nechystala. „Stejně to děláš ty,“ řekla. „Proč teď najednou stanovuješ podmínky?“
Klára si sundala rukavice a znovu jí vysvětlila, že Emmě nezakazuje brát si jablka, ale nedovolí jí překážet při práci, na které závisí budoucí úroda. Natáhla se po zahradnických nůžkách, aby dokončila započaté prořezávání, ale Emma jí nářadí vytrhla a přitiskla si ho k sobě. Klára natáhla ruku, vzala jí nůžky a pevně sevřela rukojeti. Ještě před chvílí se přely o větve a košík; teď se Klára podívala na snachu a řekla:
Jestli mi ještě jednou vezmeš zahradnické nůžky, nedostaneš v téhle zahradě ani jedno jablko, odsekla Klára a vytrhla Emmě nářadí z rukou…
Emma košík nepustila. Podívala se na zahradnické nůžky v Klářině ruce a pak na jablka, která už stačila otrhat.
— Mluvíš, jako bych tu nic neznamenala, řekla. — Tomáš ta jablka taky jí.
— Tomáš může přijít a pomoct mi, odpověděla Klára. — A ty mi teď bráníš dokončit práci.
Emma se ušklíbla, jako by slyšela nějaký nesmysl. Položila košík na zem, ale nevzala si ho.
— Tak mu vysvětli, proč jsou teď jablka jen tvoje.
— Byla v mé zahradě i předtím, řekla Klára. — Jen jsem z toho nedělala podmínku.
Emma košík zvedla. Leželo v něm jen pár plodů a očividně počítala s tím, že ho naplní až po okraj. U branky se otočila, ale už nic neřekla. Klára za ní nešla a nepřemlouvala ji. Když její kroky utichly, vrátila se ke stromu a pokračovala v prohlídce větví.
Práce postupovala pomaleji, než by si přála. Po hádce si Klára každý pohyb několikrát kontrolovala, aby neustřihla něco navíc. Potom odnesla ořezané větve na kraj zahrady, uklidila nářadí a posbírala jablka, na která dosáhla. Nebylo jich mnoho. Uložila je do bedýnky, ne do košíku, který Emma nechala u branky a později si ho odnesla.
Večer zavolal Tomáš. Nekřičel, ale v hlase měl napětí, které se u něj objevovalo vždycky, když doufal, že se spor obejde bez jeho účasti.
— Emma říkala, že jsi jí pohrozila, že už jí nebudeš dávat jablka.
— Řekla jsem, že jí nedovolím, aby mi brala nářadí, odpověděla Klára. — A že mi nebude bránit v práci a pak si odnášet plody, jako by se nic nestalo.
— Chtěla si jen vzít pár jablek. Mohla jsi jí to vysvětlit klidněji.
Klára se podívala na bedýnku u zdi. Mohla znovu vyjmenovat všechno, co už vysvětlovala: proč si vzala zahradnické nůžky, proč potřebuje dokončit prořezávání a proč ho požádala, aby počkala. Místo toho se zeptala:
— Věděl jsi, že se chystám pracovat na zahradě?
— Ne. Myslel jsem, že tam budete sbírat jablka.
— Právě. Emma si přijde pro úrodu a ty se ani nezeptáš, kdo se o zahradu staral.
Tomáš se odmlčel. Pak řekl, že nechce stát mezi nimi. Klára odpověděla, že po něm nechce, aby si vybíral stranu. Chce jen, aby její čas a práce nebyly považovány za neomezeně dostupné jen proto, že dřív za ně nic nechtěla.
— Nevadí mi, že si berete jablka, řekla. — Ale odteď to bude jinak. Nejdřív dokončím prořezávání a sklidím, co zůstane. Pokud budete chtít přijet, zavolejte předem. Řeknu vám, kdy se mi to hodí.
— Emma se o větve starat nebude, poznamenal Tomáš.
— To je její rozhodnutí. Ale pak také nebude rozhodovat o zahradě.
Druhý den Klára vytáhla kalendář a poznamenala si, které stromy ještě musí prohlédnout. Osm stromů se nedalo zvládnout za jeden večer a ani nechtěla spěchat. Rozhodla se nejdřív dokončit prořezávání, potom sklidit zbývající plody a teprve pak je nabídnout rodině. Poprvé po dlouhé době předem neodložila stranou zvláštní košík pro Emmu.
Tomášovi poslala krátkou zprávu: „V sobotu budu na zahradě. Jestli chceš pomoct odnést větve, přijeď v deset. Jablka nasbíráme po práci.“
Odpověď nepřišla hned.
„Dobře. Zeptám se Emmy.“
Klára už neupřesňovala, že nejde o to, jestli Emma bude souhlasit. V sobotu ráno přijel jen Tomáš. Přivezl pracovní rukavice a starou bundu. Klára mu ukázala, kam mají skládat odříznuté větve, a pustili se do práce. Tomáš nevzal zahradnické nůžky bez dovolení a nehádal se o tom, které výhonky mají zůstat. Odnášel to, co Klára odřezala, a několikrát se sám zeptal, kam má větve uložit.
— Netušil jsem, že to zabere tolik času, řekl, když si udělali přestávku.
— Nikdy jsi neviděl celý postup.
— Vždycky jsme prostě přijeli pro jablka.
— Ano.
Klára už nedodala, že právě tento pořádek se teď změní. Tomáš sám se podíval na prázdné košíky u kůlny a pochopil, že obvyklá zásoba pro všechny ještě není připravená. Když práci dokončili, posbírali několik jablek ze spodních větví. Klára dala polovinu do synovy tašky a zbytek si nechala.
Emma napsala večer. Zeptala se, proč se Tomáš vrátil skoro bez jablek, a dodala, že nehodlá odpracovávat něco, co dřív patřilo všem.
Klára si zprávu znovu přečetla a odpověděla: „Nechci, abys odpracovávala minulost. Ještě nemám všechno hotové. Až bude zahrada připravená, domluvíme se na sklizni.“
Emma na to poslala jen: „Uvidíme.“
V následujících dnech se Klára dál starala o stromy. Tomáš přijel ještě jednou, tentokrát po práci, a pomohl jí shrnout větve na jednu hromadu. Emma nepřijela a nezeptala se, jestli není potřeba pomoct. Klára jí sobotu nepřipomínala ani jí neposílala pozvánky jen proto, aby uhladila spor.
Když nastal čas sklidit zbývající jablka, Klára napsala Tomášovi i Emmě a navrhla, aby přijeli v neděli po obědě. Emma odpověděla, že může, pokud to neznamená, že bude muset celý den pracovat na zahradě. Klára jí napsala, že sklidí ovoce společně a že se teprve na místě uvidí, jak dlouho to potrvá.
V neděli se Emma objevila s košíkem, ale tentokrát se zastavila u branky a počkala, až za ní Klára přijde. Několik vteřin mlčely. Ticho jako první prolomila Emma:
— Nehodlám se hádat o každé jablko.
— Tak se hádat nebudeme, řekla Klára. — Nejdřív sklidíme, co zbylo.
Emma se za zahradnické nůžky neomluvila a nepřiznala, že neměla pravdu. Jen si nasadila rukavice, které Klára nechala na lavičce, a pustila se do spodních větví. Občas se zeptala, jestli může utrhnout jablko z konkrétního výhonku. Klára jí odpověděla. Několikrát se Emma chystala radit, jak s větvemi naložit, ale zmlkla, když si všimla zahradnických nůžek v tchynině ruce.
Nasbíraly méně, než si Emma zvykla v předchozích letech odnášet. Klára jí připravila košík a zbytek nechala v bedýnkách u kůlny. Emma se na svůj díl podívala, ale nehádala se. Tomáš jí pomohl odnést košík k autu.
Od té doby už Emma do zahrady nechodila bez ohlášení. Někdy zavolala a zeptala se, jestli jsou jablka; jindy přijela s Tomášem v den, který určila Klára. Práce na zahradě ji nezačala bavit a Klára od ní nečekala, že najednou projeví zájem o prořezávání. Zahradnické nůžky ale zůstávaly u majitelky zahrady a úroda už nebyla předem považována za slíbenou.
Na podzim Klára dokončila práci na všech osmi stromech. V zahradě byl zase klid, košíky stály u kůlny a nikdo ji nenutil, aby skončila dřív, než chtěla. Když Tomáš s Emmou přijeli pro poslední jablka, nejdřív se zeptali, jestli se jí to hodí. Klára otevřela branku.
Tentokrát nevstoupili do zahrady jako do spíže, ale na její pozvání.