Ve třetím týdnu přespávání u matky už si Tomáš balil tašku tak automaticky, jako by mu doma zbylo místo už jen na náhradní košili. Anna vyšla z kuchyně s metličkou v ruce: těsto na dort na objednávku ještě nebylo hotové a její manžel stál na chodbě v bundě a obouval si botu. Nešlo jen o jejich společné peníze. Anna dala na léčbu Heleniných očí peníze, které dostala od své matky, a teď chtěla vědět, co se s tou ženou děje a jak jí může skutečně pomoci.
— Zůstanu zase u mámy, — řekl Tomáš a nezvedl hlavu. — Potřebuje kapky každé dvě hodiny. V noci si plete lahvičky.
Anna se podívala na sportovní tašku. Tomáš mluvil o kapkách každý den, ale za celé ty týdny jí ani jednou nenabídl, aby se sama podívala na rozpis nebo si promluvila s lékařem. Zeptala se, kdo za Helenou chodí přes den, když je v práci. Tomáš odpověděl, že se u ní zastavuje příbuzná. Znělo to klidně a konečně, jako by tahle odpověď měla stačit na jakoukoli otázku.
— Tak pojedeme v sobotu spolu, — navrhla Anna. — Zůstanu s ní a ty se aspoň jednu noc vyspíš doma.
Tomáš neodpověděl a sáhl po tašce na skříni. Začal do ní přerovnávat věci, jako by tím rozhovor skončil. Navrch položil starou pracovní kombinézu, celou od bílých skvrn po vápně. Anna ji hned poznala: loni na jaře si ji Tomáš oblékl, když měnil kabeláž na balkoně. Teď si ji chtěl vzít k matce.
— Nebudeš jí snad měnit kabeláž? — zeptala se Anna.
— Pověsím poličku. Nemá kam dávat věci.
— Dobře. Ale stejně za ní chci přijet. A vidět zprávu z kliniky.
Tomáš zatáhl za zip tašky a konečně se na ženu podíval.
— Nezačínej s výslechem. Máma je nemocná a teď nepotřebuje, aby se jí vyptávali cizí lidé.
Mluvil, jako by Anna chtěla Helenu kontrolovat, a ne jí pomoct. Druhý den zopakovala svou prosbu už bez tašky a plánování cesty: požádala ho, aby jí ukázal zprávu a dal jí číslo na lékaře. Nechtěla probírat léčbu před matkou ani rozhodovat za ni. Potřebovala vědět, jaké kapky a kdy podávat, pokud opravdu zůstane s Helenou přes noc, jak Tomáš tvrdil.
— Nebudu jí dávat léky naslepo, — řekla Anna. — Ukaž mi pokyny a já sama zjistím, jak ti můžu pomoct.
— Lékař mi všechno vysvětlil, — odpověděl Tomáš. — Když bude potřeba, řeknu ti to.
— Nepotřebuju převyprávět. Chci si přečíst zprávu.
Pokrčil rameny a změnil téma: zeptal se, jestli je už hotová zakázka, kterou Anna slíbila dokončit do večera. Rozhovor o matce znovu narazil na zavřené dveře, zato se od Anny stále čekalo, že nebude překážet a vysvětlení přijme bez ověřování.
Potom se Tomáš začal častěji odvolávat na Heleninu únavu. Podle něj by ji jakékoli otázky mohly rozrušit, a tak za ní Anna neměla chodit bez ohlášení. Zeptala se, proč jí tedy sám nepřinesl zprávu nebo alespoň nezavolal lékaři před ní. Tomáš odpověděl, že se nemusí zpovídat z každého kroku, a dodal, že matka teď potřebuje spíš klid než „rodinné rozepře“.
Pro Annu to ale nebyla žádná cizí záležitost. Peníze její matky už padly na léčbu Heleniných očí a Anna pomoci nelitovala. Trápilo ji něco jiného: neviděla ani zprávu, ani pokyny k léčbě a manžel pokaždé utnul její žádost, aby se mohla setkat s lékařem. Přitom dál odjížděl přespávat k matce, nechával Annu doma a nedovolil jí, aby se o ni také starala.
— Nechci ti brát péči o matku, — řekla večer. — Ale nežádej mě, abych se zapojila naslepo. Ukaž mi dokumenty a v klidu se domluvíme, jak můžu pomoct.
— Nejezdi za ní, Anno, — odsekl Tomáš. — Vyřídím to sám.
Řekl to jako rozkaz a nenechal prostor k odpovědi. Anna počkala, až se znovu chystá k Heleně, a upekla dort. Nevolala předem. Chtěla vidět tchyni, přesvědčit se, jak se cítí, a promluvit si s Tomášem tam, kde by se jeho řeči o kapkách a pomoci konečně daly porovnat s tím, co se skutečně děje.
Když Tomáš otevřel dveře, Anna vešla s krabicí v ruce. Okamžitě se zamračil, ale ona se na prahu nezačala omlouvat. V kuchyni položila dort na stůl a obrátila se k manželovi. Anna mrštila krabicí na stůl tak prudce, že její kartonový okraj narazil do desky.
Ukaž mi zprávu a vysvětli, kam se poděly peníze mojí matky, jinak ode mě na léčbu už nedostaneš ani korunu, — Anna mrštila krabicí s dortem na kuchyňský stůl…
Tomáš krabici prudce odstrčil a ta zavadila o okraj stolu. Dort uvnitř se zakymácel, ale nespadl. Podíval se na Annu, jako by nepřinesla jídlo, ale dělala scénu před cizími lidmi.
— Ty ses úplně zbláznila? — řekl. — Máma je tady. Neopovažuj se dělat scény.
— Nechci křičet, — odpověděla Anna. — Chci pochopit, co se děje.
Z pokoje se ozval Helenin hlas:
— Tomáši, co se tam děje?
Vykročil ke dveřím kuchyně a zastoupil průchod, ale Helena se už sama objevila na chodbě. Měla na sobě měkký kardigan a vlasy úhledně stažené dozadu. Cestou se opírala o zeď, vypadala však spíš unaveně než bezmocně.
— Anno? — podivila se. — Ty jsi přijela.
— Promiň, že jsem nezavolala, — řekla Anna. — Přinesla jsem dort. A chtěla jsem se podívat, jak se cítíš.
— Jakž takž, vzhledem k tomu, že jsem po operaci. A proč mluvíte tak, jako bych se to neměla dozvědět?
Tomáš odpověděl dřív než jeho žena:
— Nic zvláštního. Anna chce zase všechno kontrolovat.
— Chci pomoct, pokud je to potřeba, — řekla Anna. — Ale nikdo mi neukázal ani pokyny, ani zprávu. Nemůžu podávat léky, když nevím, co a kdy je potřeba.
Helena se podívala na syna.
— Ty jsi jí ty papíry neukázal?
— Mami, nesmíš se rozčilovat.
— Nerozčiluju se. Jen se ptám.
Tomáš si podrážděně přejel dlaní po tváři. Neomluvil se a hned neustoupil, ale uhnul stranou, když ho Helena požádala, aby přinesl složku s dokumenty. Anna si všimla, že se u dveří zdržel, jako by doufal, že si to matka rozmyslí.
Složka ležela v zásuvce komody. Helena z ní sama vytáhla zprávu a několik listů s pokyny k léčbě. Anna si papíry nepřitáhla k sobě: posadila se vedle ní a požádala ji o svolení, aby se na ně mohla podívat. Helena přikývla.
Ve zprávě stálo, že zákrok na očích proběhl před několika týdny. Vedle ležel účet z kliniky a potvrzení o zaplacení. Anna je porovnala se sumou, kterou dala Tomášovi. Klinika dostala jen část těch peněz.
— A co se stalo se zbytkem? — zeptala se.
— Chtěl jsem ti je vrátit, — řekl Tomáš. — Nemusíš mluvit, jako bych všechno prohrál.
— Za co jsi je utratil?
Podíval se na matku a pak na ženu.
— Zaplatil jsem dlužné účty za byt a služby. Už se to nedalo odkládat. Myslel jsem, že tu částku později doplním.
Helena se zamračila.
— Řekl jsi mi, že Anna dala peníze na léčbu.
— Vždyť ano. Léčbu jsem zaplatil. Zbytek jsem měl u sebe, než přišly účty.
— Jen tak u tebe neležel, — řekla Anna. — Naložil jsi s těmi penězi bez mého souhlasu.
— Jsme rodina. Co by se změnilo, kdybych ti to řekl? Stejně bys za léčbu zaplatila.
— Za léčbu ano. Ale ne za naše účty. Neodmítala jsem přispívat na výdaje. Dala jsem ti peníze, které mi dala moje matka, výhradně pro Helenu.
Helena pomalu zavřela složku.
— Nevěděla jsem, že část peněz šla na něco jiného. Řekli mi, že si klinika vzala tolik, kolik bylo potřeba.
Anna se k ní otočila.
— Ty za to nemůžeš. Nepřijela jsem tě obviňovat.
— A proč tedy Tomáš každou noc přespává tady? — zeptala se Helena. — Myslela jsem, že zůstává, protože za mnou nemůžeš přijet.
Anna hned neodpověděla. Tomáš stál u dveří se sevřenými rty.
— To jsem neříkal, — pronesl.
— Říkal jsi, že má Anna spoustu zakázek a teď na mě nemá čas.
— Vždyť má opravdu hodně práce.
— To by jí nebránilo přijet na hodinu, kdybys jí to dovolil, — řekla Helena. — Nežádala jsem tě, abys ji ode mě držel dál.
Tomáš prudce vydechl.
— Pletla si lahvičky. Nechtěl jsem riskovat.
— První dny jsem si je pletla sama, — přiznala Helena. — Tehdy jsi mi pomáhal. Potom lékař všechno rozepsal na papír. Podívej.
Podala Anně stránku s pokyny k léčbě. První dny bylo opravdu potřeba kapat kapky často. Potom se režim změnil: několikrát během dne, s přestávkou přes noc. Tomáš ale dál mluvil o nočních kapkách, jako by rozpis zůstal stejný.
— Říkal jsi, že každé dvě hodiny, — řekla Anna.
— Pamatoval jsem si, jak to bylo na začátku.
— Už uběhlo několik týdnů.
— Nechtěl jsem ji tam nechat samotnou, — odsekl Tomáš. — Po operaci se bála a měl jsem být u ní.
Helena se na syna podívala bez zlosti, ale už ho ani neomlouvala jako dřív.
— První noci jsem se bála. Potom mi bylo líp. Prosila jsem tě, abys kvůli mně nepřestával pracovat a nehádal se doma.
Tomáš se otočil k oknu. Anna už nezjišťovala, proč raději mlčel a přeháněl, jak moc je nutné u matky přespávat. Stačilo, že se v jeho vyprávění mísila skutečná starost s tím, co zamlčel, a s penězi, o kterých rozhodl sám.
— Zítra zavolám do kliniky, — řekla Anna. — S Helenou u toho. Zjistíme, kdy je další kontrola a jaké výdaje se ještě očekávají. Pokud potřebuje pomoct s kapkami, sestavíme přehledný rozpis.
— Nedělej z toho kontrolu, — řekl Tomáš.
— Není to žádná kontrola. Helena souhlasí a pokyny se týkají jejího zdraví. Kdyby nechtěla volat, nebudu na ni naléhat.
— Chci, abychom zavolali, — řekla Helena. — A abys přestal rozhodovat za mě, co mě rozruší.
Tomáš chvíli mlčel a pak přikývl, ale zůstal napjatý. Nepřišla žádná prosba o odpuštění ani vysvětlení, které by mohlo všechno hned napravit. Vzal ze stolu nůž a rozkrájel dort, aniž se ostatních zeptal, jestli si dají.
Anna ten večer nezůstala přes noc. Opsala rozpis kapek z listu do Helenina zápisníku, nechala tam část dortu a odjela domů. Tomáš ji nešel doprovodit a ani si po jejím odjezdu nezačal balit tašku. Na rozloučenou ji Helena požádala, aby za pár dní zase přijela, tentokrát po předchozí domluvě.
Druhý den zavolali do kliniky společně. Helena sama uvedla datum zákroku a požádala, aby jí vysvětlili, co ji ještě čeká. Ukázalo se, že je potřeba běžná kontrola a obvyklé léky podle již vydaných pokynů. O žádném dalším drahém zákroku nebyla řeč. Anna si odpovědi zapsala a požádala, aby jí poslali kopii účtu, ať má všechny informace pohromadě.
Doma si založila samostatný účet pro peníze, které dostávala za dorty na objednávku. Tomášovi řekla, že se o společných výdajích budou napříště domlouvat předem a účty platit podle jasného seznamu. Týkalo se to i pomoci jeho matce: nejdřív společně zjistí, co přesně Helena potřebuje, a pak se rozhodnou, kdo a jak může pomoct.
— Už mi nevěříš, — řekl Tomáš.
— Teď věřím dokumentům a přímým odpovědím, — odpověděla Anna. — Důvěra se nevrátí jen proto, že jsi nás označil za rodinu.
Nic nenamítl, ale ani nesouhlasil. V dalších dnech Tomáš dál jezdil za matkou po práci, jen už u ní nepřespával pokaždé. Helena nežádala Annu, aby syna zastoupila, a neskrývala, když potřebovala pomoc. Anna za ní jezdila po domluvě, řídila se rozpisem a už Tomášovi nepředávala peníze, aniž by měla vysvětlení, na co budou použity.
Dort dojedli za dva dny. Složka se zprávou zůstala u Heleny na viditelném místě a Anna mohla po dlouhé době poprvé přijet za tchyní bez tajností a bez toho, aby cokoli věděla naslepo.