Na mokré zatáčce autobus znovu zpomalil a Markus za sebou zaslechl nespokojené brumlání. Věděl, že cestující spěchají, dispečer čeká na hlášení a za volantem zodpovídá za každou zastávku. Před ním však na nakloněném betonovém sloupku seděla šedá vrána a dívala se přímo na něj. Už třetí den se objevovala právě na tomhle místě.
Práce řidiče byla Markusovým hlavním zdrojem příjmů. Doma na něj čekala manželka Emma a jejich dcera studovala ve třetím ročníku a každý měsíc potřebovala peníze na kolej. Rodina stále splácela dluh za novou střechu; do konce splácení zbýval ještě víc než rok. Kdyby kvůli zpožděním přišel o práci, ohrozil by tím nejen svůj zavedený režim, ale i rodinný rozpočet.
Poprvé se něco podivného stalo v pondělí. Po noční bouřce se silnice u pásu stromů leskla deštěm a v autobuse bylo cítit mokré oblečení. V zatáčce něco tmavého narazilo do čelního skla. Markus zabrzdil, autobus sebou trhl a taška s cuketami se skutálela uličkou. Hned vedle stěrače se zmítala mladá šedá vrána s krátkým ocasem, jako by ho někdo křivě ustřihl.
Nebyla jen vyděšená a splašená. Dívala se na Markuse a znovu tloukla křídly do skla, jako by se ho snažila přimět, aby zastavil. Několik vteřin počkal, opatrně se rozjel a vrána konečně vzlétla, obletěla autobus a zmizela za mokrými keři. Cestující s taškou byla přesvědčená, že si pták spletl odraz s oblohou. Markus se s ní nepřel, ale po zbytek jízdy si ten naléhavý pohled vybavoval.
Večer o tom vyprávěl Emmě, zatímco myla nádobí. Napadlo ji, že ptáka někdo vyplašil, a zeptala se, jestli sklo nepoškodil. Markus odpověděl, že je všechno v pořádku. Tím rozhovor skončil, ale další den už předem pozorně sledoval krajnici.
V úterý vrána vyletěla z křoví ještě před zatáčkou. Zastavila se ve vzduchu před autobusem, střemhlav zamířila k úzké pěšině, která vedla z krajnice do plevele, a pak znovu vzlétla k čelnímu sklu. O chvíli později stejný manévr zopakovala. Markus zpomalil a snažil se pochopit, o co jí jde. Zaslechl, jak se cestující začali vrtět a pochechtávat.
Dospívající dívka natáhla ruku nad opěradlo a natáčela to na telefon. Někdo Markusovi navrhl, ať ptáka nakrmí, jiný si dělal legraci z pojištění. Neodpovídal: kdyby vrána znovu narazila do skla, nemohl riskovat lidi v autobuse. Zároveň se mu ale nedařilo přidat plyn a tvářit se, že se nic nestalo. Tím úsekem projel pomaleji než obvykle a jízdní řád se znovu posunul.
Do večera si lidé v osadě nahrávku přeposílali a v autobusovém depu si z příhody dělali legraci i ti, kdo ji sami neviděli. Markusovi byl smích nepříjemný, ale mnohem větší starosti mu dělal předvolání k dispečerovi. Tomáš si před sebe položil jízdní řád a připomněl mu, že cestující chodí pozdě do práce a autobus nemůže zastavovat kvůli každému ptákovi.
— Naráží do skla, — řekl Markus. — Nebudu šlapat na plyn, když je pod koly.
Tomáš odpověděl, že od řidiče se očekává dodržování jízdního řádu, ne rozebírání chování vrány. Čím méně zpoždění, tím snáz může sestavovat směny a podávat hlášení o jízdách, dodal. Pak ho varoval: jestli ještě jednou takhle zastaví, za volant už se neposadí. Nebyla to planá hrozba: Tomáš rozděloval trasy a bez téhle práce by Markus musel doma vysvětlovat, z čeho zaplatí měsíční výdaje.
V noci se Markus dlouho převaloval a snažil se Emmu nevzbudit. Přesto si všimla, že nespí, a tiše se zeptala, jestli zase myslí na vránu. Markus řekl, že nechápe, proč se pták vrací právě k jeho autobusu. Emma chvíli mlčela a pak poznamenala, že náhodný pták by několik dní po sobě nenarážel do téhož skla. Nic dalšího nedodala, ale její slova mu nešla z hlavy.
Ve středu čekala vrána na stejném betonovém sloupku. Když uviděla autobus, vrhla se mu naproti a narazila do skla, tentokrát však jen docela tiše. Pak spadla do mokré trávy. Jedno křídlo se pohybovalo nemotorně a pták se jen s námahou zvedl. Otočil hlavu nejprve ke křoví a potom k Markusovi. Ten pohyb zopakoval, jako by ho žádal, aby se tam podíval.
Markus zabrzdil. Hned se ozvalo troubení zezadu a někdo hlasitě připomněl, že autobus už má zpoždění. V kapse mu zavibroval telefon: na displeji se objevily dva zmeškané hovory od dispečera. Představil si, jak po něm Tomáš bude chtít vrátit klíče a jak bude muset Emmě říct, že jejich obvyklý příjem je ohrožený. Tentokrát však zastávka nepůsobila jako rozmar: vrána skoro nemohla vzlétnout a naléhavě ukazovala ke křoví.
Markus otevřel dveře a vstoupil do trávy. Voda mu okamžitě prosákla do bot. Vrána neodletěla: poskočila o několik metrů dopředu, zastavila se a ohlédla. Pak se znovu vydala ke křoví. Markus šel za ní a nespouštěl ji z očí. Za keři se země prudce svažovala do zarostlé rokle. Rozhrnul mokré větve, vykročil k okraji a zastavil se: dole, téměř skrytý vysokou trávou, někdo ležel.
— Klidně mě vyhoďte, ale nepojedu dál, dokud nezjistím, koho volá, — vyhrkl Markus a trhl dveřmi autobusu k sobě…
Za ním se zabouchly dveře a několik cestujících začalo mluvit najednou. Někdo požadoval, aby okamžitě zavolali pomoc, jiný se ptal, jestli není nebezpečné přibližovat se k okraji. Markus zvedl ruku, aby se u dveří netlačili, a bokem sestupoval po svahu, přidržoval se mokrých kořenů.
V trávě ležel muž. Byl při vědomí, ale když se pokusil nadzvednout, prudce zalapal po dechu. Jednu nohu měl zaklíněnou mezi kořeny a na čele se mu rýsovala tmavá odřenina. Vedle něj ležela malá taška, z níž se vysypala jablka.
— Nehýbejte se, — řekl Markus. — Hned zavoláme pomoc.
Muž přikývl a zavřel oči. Vrána k němu poskočila, zastavila se u jeho ramene a načepýřila mokré peří. Markus si svlékl bundu a přikryl muže, přitom se snažil nehýbat jeho nohou. Pak zavolal nahoru, aby někdo zavolal záchrannou službu a nahlásil silnici u pásu stromů, zatáčku a rokli.
Jeden z cestujících zavolal pomoc z telefonu. Ostatní zůstali u autobusu: někdo držel otevřené dveře, někdo podával Markusovi suchou látku z interiéru. Žena s taškou cuket mu beze slova podala ručník. Tentokrát se nikdo nesmál.
— Jak se jmenujete? — zeptal se Markus.
— Daniel, — vypravil ze sebe muž. — Šel jsem zkontrolovat příkop. Pod nohama mi ujela zem.
Mluvil s přestávkami a pořád se pokoušel zvednout hlavu, jako by se chtěl ujistit, že ho slyšeli. Markus ho požádal, aby klidně ležel. Vítr hnal déšť pod větve a Danielova hruď přikrytá bundou se drobně chvěla.
Když se Markus vrátil k autobusu, telefon znovu zavibroval. Na displeji se objevilo Tomášovo jméno.
— Kde jsi? — zeptal se dispečer bez pozdravu.
— U zatáčky. Dole je muž. Spadl do rokle, pomoc už je na cestě.
— Nechal jsi autobus s cestujícími?
— Autobus stojí na krajnici. Lidé jsou uvnitř. Jsem vedle něj.
Tomáš chvíli mlčel a pak Markusovi nařídil, aby nedělal nic, co by mohlo cestující ohrozit, a počkal na záchranáře. Neprojevil soucit ani se nezeptal na stav zraněného.
— Informoval jsem dispečink záchranné služby, — odpověděl Markus. — Jsou na cestě.
— Tvoje jízda je už zmařená. Až se vrátíš, přijdeš za mnou a napíšeš vysvětlení. Žádné svévolné jednání.
— Dobře.
Tomáš zavěsil. Markus schoval telefon a podíval se na lidi v autobuse. Ráno spěchali za svými povinnostmi a rozčilovala je každá minuta zpoždění. Teď cestující u dveří držel nad uličkou deštník, aby dovnitř nepršelo, a žena s cuketami sledovala, jestli nebude potřeba další ručník. Autobus stál a nikdo se neptal, kdy pojede.
Záchranáři k nim nedorazili hned. Silnice k zatáčce byla kluzká a jedno z vozidel zastavilo dál, aby nesjelo z krajnice. Markus ukázal, kudy se sestupuje, a zůstal nahoře s cestujícími. Když Daniela vytáhli, byl bledý, ale odpovídal na otázky. Odvezli ho na vyšetření a jeden ze záchranářů si poznamenal, kdo ho našel a v kolik hodin zavolali.
Vrána se celou dobu držela poblíž. Neletěla za lidmi, jen přeskakovala z větve na větev a opatrně si přitom přidržovala poraněné křídlo. Když auto zmizelo za zatáčkou, pták usedl na betonový sloupek. Markus na něm chvíli spočinul pohledem, ale nešel za ním: musel se vrátit k autobusu.
Na konečnou dorazili s velkým zpožděním. Na parkovišti čekal u dispečinku Tomáš. Vyslechl Markuse vestoje, nenabídl mu, aby se posadil, a hned před něj položil formulář pro vysvětlení.
— Měl jsi mi oznámit, že opouštíš kabinu, — řekl Tomáš.
— Oznámil jsem ti to, jakmile jsem zjistil, že ten člověk žije a že už je přivolaná pomoc.
— A co kdyby se autobus rozjel? Kdyby za ním spadl nějaký cestující? Tvoje rozhodnutí nemají následky jen pro tebe.
— Autobus byl zabrzděný. Cestující byli uvnitř.
— Situaci jsi nevyhodnotil. Rozběhl ses za ptákem.
Markus se podíval na formulář. Mohl se přít o každé slovo, ale nemohl změnit, že zpozdil spoj a svévolně opustil kabinu. Napsal, kde zastavil, co uviděl dole, kdo zavolal záchranáře a jak dlouho autobus čekal. Nenapsal, že ho vrána „donutila“ zastavit. Znělo by to směšně i jemu samotnému.
Tomáš si vysvětlení přečetl a založil ho do desek.
— Nejbližší dva dny nebudeš jezdit. Pomůžeš v depu, zatímco vyřeším to zpoždění. Pak rozhodneme, kam tě zařadím.
— Dostanu za to zaplaceno?
— Podle směn, které odpracuješ. Neslibuju, že ti zůstane dosavadní rozvrh.
Markus sevřel rty. Tomáš nezvyšoval hlas a nevypadal, že by svůj názor změnil. Pro něj zůstávalo zpoždění zpožděním a vysvětlení jen dokumentem v deskách. Markus potvrdil převzetí pokynu a odešel.
Doma si Emma všimla mokrých kalhot a stop bláta na rukávech. Neptala se, proč lezl do rokle. Nejdřív postavila na čaj, potom ho vyslechla až do konce.
— Tomáš tě stáhl z trasy? — zeptala se.
— Na dva dny. Pak se rozhodne.
Emma sundala konvici ze sporáku a nalila vodu do šálků. Dřív by rozhovor o penězích odložili až na konec měsíce: Markus by bral další směny, Emma by se snažila nepřipomínat splátky a Anna by dostávala peníze na kolej, aniž by se ptala, kolik jim zůstává na účtu. Tak to všem vyhovovalo, dokud výplata chodila jako obvykle.
— Musíme si spočítat, na co budeme mít, když bude směn míň, — řekla Emma.
Markus přikývl. Vytáhli výpisy a sepsali povinné výdaje. Splátka za střechu zůstávala stejná a do konce splácení zbýval ještě víc než rok. Zrušit ji nemohli, ale zjistili, kolik utrácejí za drobné nákupy a cesty, které se jednotlivě zdály zanedbatelné. Emma navrhla, aby zatím odložili výměnu staré lednice a přestali nakupovat potraviny bez seznamu.
— A co Anna? — zeptal se Markus.
— Musíme jí říct pravdu, — odpověděla Emma. — Nechci ji děsit, ale ani předstírat, že je všechno jako dřív.
Následující večer dceři zavolali. Anna rodiče vyslechla a dlouho mlčela.
— Myslela jsem, že jste jen unavení, — řekla. — Nevěděla jsem, že je to v práci tak vážné.
— Ani my jsme to nevěděli, dokud mě Tomáš nestáhl z trasy, — řekl Markus.
Emma jí vysvětlila, že jí budou s kolejí dál pomáhat, ale že budou muset společně přehodnotit výdaje. Anna neslibovala, že všechno vyřeší. Řekla, že se ve škole zeptá na práci na několik směn týdně a zjistí, jestli může omezit výdaje na cestování.
— Nechci, abyste kvůli mně odkládali splátky za střechu, — řekla.
— Není to jen kvůli tobě, — odpověděla Emma. — Jen jsme spolu dřív nemluvili o tom, jak hospodaříme s penězi.
Rozhovor byl rozpačitý. Markus se přistihl, že ho chce ukončit obvyklým „všechno bude v pořádku“, ale mlčel. Dohodli se, že budou Anně posílat určitou částku na začátku měsíce a dají jí předem vědět, pokud se Markusův rozvrh změní. Dcera poprvé slyšela konkrétní omezení, ne jen slib.
Následující den Markus pracoval v autobusovém depu. Pomáhal přenášet nářadí a kontroloval vůz, ke kterému ho přidělili. Nikdo před ním o vráně nemluvil, ale dva řidiči zmlkli, když vešel do odpočívárny. Ke konci směny si ho zavolal Tomáš a oznámil mu, že jeho vysvětlení přijal. V pracovním spise mu zůstane napomenutí a po dvou dnech se vrátí na trasu, pokud nedojde k dalšímu porušení pravidel.
— A příště mi hned zavolej, — dodal Tomáš. — I když ti připadá, že je všechno jasné.
— Zavolám, — odpověděl Markus.
Tomáš se neomluvil ani neřekl, že by udělal totéž. Markus od něj taková slova nečekal. Jen ho požádal o rozpis na příští týden, aby věděl, s jakým výdělkem může počítat.
Když znovu vyjel na trasu, zatáčka u pásu stromů byla prázdná. Na mokrém sloupku nikdo neseděl. Markus projel pomalu, ale nezastavil. Nikdo v autobuse nežertoval ani nepožadoval, aby přidal rychlost.
Večer ležel na kuchyňském stole list s výdaji a vedle něj rozpis jeho směn. Emma si poznamenala platbu pro Annu a postavila hrnek na volné místo. Markus se posadil naproti ní. Tentokrát už nepředstírali, že se příští měsíc sám od sebe zařídí jako dřív.
Práci si udržel, ale jistota zavedeného rozvrhu už byla pryč. Doma teď věděli, kolik vydělává a co je to stojí. A u zatáčky se pokaždé díval ke krajnici — ne proto, že by hledal ptáka, ale protože teď nedokázal projet kolem, aniž by si všiml, co se tam děje.