Když šedý pes zatarasil cestu ke vstupním dveřím, Thomas musel přendat tašku s nákupem do druhé ruky a překročit ho. Emma už u branky objímala svou matku Helenu, zatímco on stál uprostřed rozmáčeného dvora a oklepával si z bot bláto. V kufru zůstaly potraviny, léky pro tchyni a ještě jedna těžká taška se starými ručníky, prostěradly a závěsy, které sem jeho žena vezla už poněkolikáté. Thomasovi připadalo, že se každý takový výlet mění v péči o cizí domácnost a bere jim jejich vlastní víkend. A teď jim pod nohama ležel pes, o kterého se zjevně měli starat také.
Rony byl velký ovčák s téměř bílou tlamou a nejistou chůzí. Zvedl se, těžce si povzdechl a zase ulehl na zem, jako by cesta patřila jemu a návštěvníci si měli najít jinou. Helena ho pohladila po hlavě a oslovila ho jako svého chlapečka. Thomasovi to připadalo přehnané: pes se sotva hýbal, srst na bocích měl zplihlou a zadní nohy se mu třásly.
— Vítá vás takhle vždycky? — zeptal se Thomas a znovu ho obešel.
— Uslyšel auto a vyšel ven, — odpověděla Helena. — Tady všechno zná.
Na stole už čekal boršč s fazolemi a sušenými houbami, bramborové taštičky, pirožky a ovocný nápoj uzvar. Po cestě, během které auto při jarním tání pořád naráželo do děr skrytých pod kalužemi, Thomasovi vyhládlo. Ale když jeho žena začala mluvit o tom, jak je pro Helenu těžké starat se samotné o zahradu, slepice a vodu ze studny, rychle se vrátili ke svému obvyklému tématu.
— Co kdybys k nám na zimu přijela? — navrhla Emma opatrně. — Měla bys to jednodušší.
— A co bych tady nechala? — Helena vyjmenovala slepice, zahradu a Ronyho. — Ve vašem bytě nemám co dělat. Sedět u okna a dívat se na sousední dům?
Řekla to tak, jako by tím byla debata uzavřená. Thomas mlčel, přestože to byl právě on, kdo pokaždé řídil po rozbité cestě, nosil tašky a pomáhal vykládat nákup. Emma se s matkou nehádala a jen jí přisunula talíř. Pro Helenu zůstávalo všechno při starém: dcera byla nablízku, potraviny dovezené, léky koupené a pes ležel na dvoře, takže se necítila sama.
— Takže Rony je taky důvod, proč nechceš odjet? — zeptal se Thomas.
— Samozřejmě, — odpověděla Helena klidně. — Je tady zvyklý.
Thomas se podíval z okna. Rony ležel na mokré cestě a nevšímal si hostů ani vrzající branky. Jak Emma vyprávěla, kdysi býval statný a hlasitý, teď se ale zvedal jen s námahou a většinu dne prospal. Thomas se nepovažoval za krutého člověka. Jen byl zvyklý posuzovat věci podle toho, k čemu vedou, a nechápal, proč předstírat, že starý pes ještě dokáže hlídat dům.
— Už má problém i s chůzí, — řekl. — Možná by se o něj lépe postarali někde, kde by mu mohli věnovat potřebnou péči.
Helena položila lžíci na okraj talíře. Nezvýšila hlas, ale odpověděla hned:
— Starám se o něj. A tady ho potřebuju.
Thomas jí připomněl, že před chvílí sama odmítla dceřinu pomoc, přestože zahrada, slepice ani studna nikam nezmizí. Podívala se na něj, jako by se zase snažil rozhodovat o jejím životě za ni.
— Rony na dvoře jen tak neleží, — řekla. — Je tu se mnou. Říkám mu, co uvařím, vyprávím mu, co jsem viděla v televizi. Poslouchá mě.
Thomas už chtěl něco namítnout, ale zachytil Emmin pohled. Žena držela vidličku nad talířem a zjevně ho prosila, aby z oběda nedělal hádku. Rozhodl se nechat to být, i když ho Helenina slova zasáhla: vycházelo z nich, že jeho pomoc — dovezené léky, potraviny a cesty po rozbité silnici — nic neznamená, zatímco psova přítomnost znamená všechno.
Když se rozhovor znovu stočil k tomu, že se Helena nechce stěhovat, pokusil se Thomas všechno klidně vysvětlit. S Emmou nemohou pokaždé nechat všechny své povinnosti a jet sem, říkal, a starý pes potřebuje stálou péči. Navrhl, aby se aspoň domluvili, jak Heleně ulehčit život, aniž by předstírali, že Rony pořád hlídá dvůr.
— Nerozhoduj za mě, co potřebuju, — odsekla Helena. — Ani ho neznáš.
— Vidím, že má problém vstát, — odpověděl Thomas. — A taky vidím, že pořád odmítáš pomoc, protože ho nechceš opustit.
Helena vstala a odešla na dvůr s miskou odřezků. Nepráskla dveřmi a dál se nehádala, ale Thomas její mlčení vnímal jako výčitku. Emma začala sklízet ze stolu. Zůstal sedět a uvědomoval si, že se rozhovor zvrtl, přesto se mu po tchyniných slovech nechtělo ustoupit.
Thomas si otřel rty ubrouskem a podíval se na Helenu, když se vrátila do kuchyně. Za oknem si Rony znovu lehl u kůlny. Thomas držel v ruce tašku s léky, které tchyni přivezli; vytáhl z ní krabičku a mrštil s ní na stůl před Helenu.
Jestli jsem pro vás horší než starý pes, už od nás nečekejte ani léky, ani pomoc, — Thomas vytrhl z tašky krabičku s léky a mrštil s ní na stůl před Helenu…
Krabička narazila na stůl a převrátila se na bok. Jeden blistr vyklouzl na ubrus. Helena po něm ani po Thomasovi nesáhla.
— Zvedni to, prosím, — řekla Emmě.
Emma vzala léky a postavila krabičku rovně. Thomas se na ni díval a čekal, že mu řekne, ať přestane, nebo mu alespoň vysvětlí, že to tak nemyslel. Ona ale jen zkontrolovala, jestli se obal neotevřel.
— Koupil jsem ti to, — řekl Heleně. — A přivezl jsem ti to. Nedělej, jako bych pro tebe nic nedělal.
— Já to nedělám, — odpověděla Helena. — To ty ses rozhodl hodit na stůl věc, kterou potřebuju, abys mi dal najevo, jak jsi nespokojený. Pochopila jsem.
— Mami, nechme toho, prosím, — požádala ji tiše Emma.
— A kdy jindy? Až odjede a zase se budeme bavit jen o nákupech?
Thomas sevřel rty. Připadalo mu nespravedlivé, že si nikdo nevšímá cesty, těžkých tašek ani toho, kolik víkendů strávil na cestách. Helenina slova ho ale zasáhla víc, než si chtěl připustit: léky ležely na stole právě proto, že přijeli.
— Nechtěl jsem ti tu krabičku vzít, — řekl. — Nech si ji.
— A já jsem tě nežádala, abys mi ji bral. A s nikým jsem tě kvůli Ronymu nesrovnávala. To ty ses rozhodl, že když nechci odjet, záleží mi jen na psovi.
Za oknem zvedl Rony hlavu, když ve větru zavrzala branka, a zase ji položil na tlapy. Emma přistoupila k oknu. Thomas se odvrátil a začal skládat prázdné tašky.
Ten večer už nikdo v hádce nepokračoval. Helena uložila léky do skříňky a krabici od potravin nechala u dveří, aby do ní ráno dala věci, které přivezli. Thomas navrhl, že vyrazí brzy: po nočním dešti mohla být cesta ještě horší. Emma odpověděla, že zatím nikam nepojedou.
V ložnici dlouho nerozsvítila. Thomas už ležel, když řekla:
— Mohl jsi být nespokojený. Ale proč jsi to musel hodit?
— Už mě nebaví být řidič a nosič, na kterého si vzpomenou, když je potřeba někam jet.
— Nenutila jsem tě, abys jezdil pokaždé. Myslela jsem, že jedeme společně za mojí mámou.
Neodpověděl. Její slova nevymazala brzké vstávání, blátivou cestu ani to, že pokaždé sám souhlasil, aniž by si s Emmou promluvil o tom, co chce. Bylo pro něj jednodušší považovat ty cesty za laskavost, za kterou mu mají děkovat, než si přiznat, že ho už dlouho rozčiloval režim, který sám pomáhal udržovat.
Ráno už Helena seděla v kuchyni. Před sebou měla šálek čaje a misku s namočeným krmivem pro Ronyho. Pes jedl pomalu a občas se zastavil, jako by zapomněl, proč sklonil hlavu k misce.
— S cestou bude lepší počkat do oběda, — řekla Helena. — Včera byla kolej plná vody.
— Můžu tě odvézt na autobusovou zastávku, — řekl Thomas Emmě. — Jestli ses rozhodla zůstat.
— Pojedu s tebou, — odpověděla. — Ale nejdřív se chci s mámou domluvit, jak to uděláme dál.
Helena položila šálek na stůl. Bylo vidět, že jí ten rozhovor není příjemný, ale neodešla na dvůr ani nezměnila téma.
Emma se zeptala, jaké léky bude Helena potřebovat příští měsíc, které potraviny si opravdu nedokáže koupit sama a s čím už potřebuje v domácnosti pomoct. Helena nejdřív začala vyjmenovávat všechno najednou: mouku, kroupy, krmivo, prášky, nové ručníky. Pak se zarazila a přiznala, že ručníků má dost a některé potraviny si nechává vozit ze zvyku, přestože by se bez nich obešla.
— Nechci, abys mi vozila všechno možné, — řekla. — Ale léky si sama z města nepřivezu.
— Můžu je vyzvednout v lékárně a přivézt ti je autobusem, — odpověděla Emma. — Ne každý týden, jen když bude potřeba. Zavolám ti předem.
Thomas poslouchal opřený o rám dveří. Tenhle plán po něm nevyžadoval žádné sliby a nedělal z něj pravidelného kurýra. Přesto měl pocit, že se o něm zase mluví jako o součásti nějakého rozvrhu, jen tentokrát bez něj.
— A co když toho bude hodně? — zeptal se.
— Tak tě o to předem požádám, — řekla Emma. — Nebudu předpokládat, že v sobotu ráno musíš všechnoho nechat a vyrazit.
Helena přikývla. Neslibovala, že už nikdy o pomoc nepožádá. Thomasovi se to líbilo víc než jakékoli poděkování: aspoň nikdo nepředstíral, že musí být vždycky k dispozici.
Když odjeli, krabička s léky zůstala u Heleny. Thomas jel opatrně a objížděl hluboké kaluže. Emma se nepokoušela vracet k hádce ani ho nehladila po ruce, jak to někdy dělávala po nepříjemných rozhovorech s matkou. Ani on neprohlašoval, že všechno vyřešil a odteď bude všechno jinak.
Doma se přesto ozval starý zvyk. Následující čtvrtek sepsala Emma pro Helenu nákupní seznam jako vždycky a Thomas ho uviděl na kuchyňském stole. Dřív by si beze slova strčil do kapsy klíče od auta a zeptal se, v kolik vyrazí. Tentokrát vedle seznamu položil svůj vlastní plán na sobotu.
— Můžu jet sama, — řekla Emma, když si všimla, že seznam čte.
— Já vím.
Nepřesvědčovala ho, že cesta bude rychlá nebo že silnice už nejspíš vyschla. Zavolala matce a požádala ji, aby řekla jen to, co opravdu potřebuje. Pak koupila léky a domluvila se, že si je vyzvedne v den, kdy pojede za Helenou. Místo několika těžkých tašek vzala jen jednu.
V sobotu odjela Emma autobusem. Thomas zůstal doma. Nepředstíral, že je mu to jedno, a několikrát se podíval na hodiny, ale nevolal jí každou půlhodinu. Vrátila se večer unavená a s taškou, ve které jí Helena poslala pirožky.
— Máma to zvládá, — řekla Emma. — Jen se u branky rozpadá zem. Bojí se, že Rony uklouzne.
— Měli bychom tam nasypat štěrk, — řekl Thomas a dál se díval do talíře.
— Ano. Jestli se mnou pojedeš příště, podíváme se, co se s tím dá dělat.
Nic neslíbil. O pár dní později se sám zeptal, kdy se Emma chystá k Heleně. Neomluvil se ani neřekl, že na starého psa změnil názor. Jen vytáhl ze spíže pracovní rukavice a položil je vedle klíčů od auta.
Při další návštěvě Helena nevytahovala na stůl celou zásobu ručníků ani nežádala, aby jí přivezli věci, které mohly počkat. Emma donesla léky, Thomas si prohlédl rozmáčený okraj cesty a slíbil, že při vhodné příležitosti přiveze štěrk. Rony ležel u kůlny a sledoval je ospalýma očima.
Thomas ho obešel, aniž by ho musel překračovat: Rony se stačil zvednout a sám mu uhnul z cesty. U dveří postavila Helena třetí šálek vedle dalších dvou a Thomas nechal klíče od auta na stole.