Když Helena po smrti manžela přijela k synovi, Tomáš jí hned řekl, že u nich může zůstat tak dlouho, jak bude potřeba. Pro Danielu to znamenalo uvolnit jí dílnu: v malém bytě nebyl žádný jiný volný pokoj. Helena tam mohla v klidu bydlet a Daniela pracovat na balkoně a doufat, že je to jen dočasné.
Prvním varovným signálem byl pohled, kterým tchyně přejela loutky podél stěny. Rytíř s drátěnými koleny, dřevěná čarodějnice a šašek s rolničkou byli součástí Danieliny práce, ale Helena je označila za „nečisté“ a zeptala se, jestli teď má spát mezi těmi strašáky. Daniela loutky sundala a uklidila nástroje. Tomáš jí poděkoval pohledem a ona se nezačala hádat: jeho otec zemřel teprve před třemi týdny.
Prvních pár dní Helena skoro do ničeho nezasahovala. Jedla, co uvařili, děkovala a chovala se tak nenápadně, že Daniela usoudila, že spolu dokážou vyjít. Devátý den se ale vrátila pozdě a našla v obýváku prázdný regál. Knihy i krabice s galanterií zmizely. Pryč byly i sklenice s lakem. Ve spíži bylo všechno nacpané do černých pytlů a navrchu ležel dřevěný rytíř.
Jedno jeho drátěné koleno bylo zlomené. Daniela figurku opatrně zvedla, jako by doufala, že poškození nebude tak vážné.
— Jen jsem tu uklidila, — řekla Helena. — Bylo tu strašně zaprášeno. Servis a fotografie mého zesnulého manžela potřebují místo, ne ty tvoje strašáky.
— Mohla jste se zeptat. Je to moje práce a toho rytíře jsem vyráběla půl roku.
— Vzala jsem ho za provázky a rozpadl se. Takže byl špatně udělaný.
Daniela vysvětlila, že to nejsou provázky, ale ovládací systém loutky, a že ji teď bude muset opravit. Helena jen sevřela rty: každou připomínku proměnila v důkaz, že ji snacha považuje za přítěž. Brzy nato Daniela od Tomáše uslyšela, že nemá jeho matku rozčilovat: truchlí a jen chce být užitečná. Jeho slova dala Heleně volnou ruku sahat na cizí věci a Daniele povinnost mlčky dávat všechno do pořádku.
Pak se Helena pustila do kuchyně. Přesypala potraviny do sklenic, které sama vybrala, protože „je to tak přehlednější“, a přestavěla je na jiné police. Když ji Daniela požádala, aby všechno vrátila na původní místo, tchyně odpověděla, že ve vlastním domě má právo udělat pořádek. Nemluvila nahlas, ale s jistotou, jako by byt už patřil jí a snacha jí jen překážela v hospodaření.
Po kuchyni přišla na řadu koupelna. Helena přelepila háčky, aniž se zeptala, a vyhodila koupelovou sůl s tím, že je to nebezpečná chemie. Daniela ji požádala, aby už sama nerozhodovala o tom, co si má nechat a kam co pověsit. Helena si v odpověď přiložila dlaň na hruď a zeptala se, jestli jí snad nesmí ani pomoct. Tomáš svou ženu znovu požádal, aby to vydržela. Jeho matka u nich bydlela a on nechtěl, aby se po nedávné ztrátě cítila jako cizí. Helena tak mohla rozhodovat o každém koutu bytu, aniž by platila za vlastní bydlení nebo přijímala odmítnutí.
Do dílny také chodila bez zaklepání. Jednou Daniela zjistila, že návrhy připravené pro divadlo jsou úhledně srovnané do komínku. Předtím ležely podle čísel v pořadí jednotlivých scén; teď byly promíchané. Helena řekla, že chtěla pomoct, a když Daniela vysvětlila, že obnovení původního pořadí jí zabere několik hodin, tiše pronesla: „No promiň, stará hlupaňo. Tobě se člověk nezavděčí.“
Daniela nechtěla z každé prosby dělat hádku. Navrhla jednoduchou dohodu: Helena nebude sahat na její osobní věci ani pracovní materiály a všechno, co se týká společné kuchyně a koupelny, spolu předem proberou. Tchyně ji vyslechla a zeptala se, jestli to znamená, že tu nesmí vůbec nic. Daniela odpověděla, že ji nežádá o svolení uklízet, ale o respekt k cizím věcem. Helena s tím nesouhlasila a odešla k sobě, jako by jí ten rozhovor jen potvrdil, že se jí děje křivda.
V sobotu vyšla Daniela z koupelny pro ručník a zaslechla hlas své tchyně z pokoje. Dveře byly pootevřené a telefon měla zapnutý na hlasitý odposlech. Helena si stěžovala své známé, že snacha neumí vést domácnost a místo toho vyřezává panenky, zatímco Tomáš je do ní příliš zamilovaný, než aby viděl, co se děje. Pak Danielu srovnala s dcerou sousedky: ta prý peče, šije a respektuje svou matku. Nakonec dodala, že manželé už tři roky nemají děti a nejspíš je s Danielou něco špatně.
— Jen to dopovězte, — řekla Daniela, když vstoupila do pokoje.
Helena hovor ukončila a položila telefon displejem nahoru. Nezapírala, co řekla: označila to za pravdu a vyčetla Daniele, že odposlouchávala. Daniela odpověděla, že ani není slušné probírat domácí paní přes hlasitý odposlech. Helena vstala a prohlásila, že svou snachu prokoukla. Daniela ji požádala jen o jedno: ať už nesahá na její věci.
Večer si Tomáš vyslechl svou ženu, když po směně seděl na kraji pohovky. Připomněl jí, že jeho matka ovdověla, a označil její slova za obyčejné tlachání. Daniela se zeptala, jak může mávnout rukou nad tím, že jeho matka říká, že je s jeho ženou něco špatně. Tomáš hned neodpověděl. Ráno Helena znovu otevřela dveře spíže a natáhla se po věcech, které Daniela právě uklidila na místo.
Daniela k ní vykročila, chytila dveře spíže a tak prudce je zabouchla, až pytle uvnitř klesly. — Ještě jednou sáhneš na moje věci a už do tohohle domu nevkročíš, — Daniela před Helenou prudce zabouchla dveře spíže…
Helena ucukla rukou a podívala se na Danielu, jako by jí dveřmi neuhodila, ale dala facku.
— Ty ses úplně zbláznila? Chtěla jsem ty pytle uklidit, aby tu nepřekážely.
— Už jsem vás žádala, abyste na moje věci nesahala.
— Co máš za věci, že se jich člověk nesmí ani dotknout? Knihy, kusy dřeva, sklenice. Nejsem pro tebe cizí.
Tomáš vyšel z pokoje. Zaslechl poslední slova a teď se díval střídavě na matku a na ženu. Helena se k němu hned otočila.
— Slyšel jsi to? Vyhazuje mě. Kvůli nějakým loutkám.
Dřív Tomáš okamžitě přistoupil k matce a říkal, že je unavená, že Daniela nevyjádřila správně, co chtěla říct, a že se všichni musí trochu uklidnit. Tentokrát zůstal stát na místě.
— Zase jsi šla do spíže? — zeptal se.
— Chtěla jsem tam udělat pořádek.
— Dohodli jsme se přece, že na její materiály nebudeš sahat.
— S nikým jsem se na ničem nedohodla. Vy dva jste se rozhodli, že tu nesmím na nic sáhnout.
— Mami, to není totéž. Můžeš používat kuchyň, koupelnu i obývák. Ale Danieliny věci nemůžeš uklízet bez dovolení.
Helena se k němu otočila s výrazem, jako by od syna právě slyšela něco neslušného.
— Tak takhle teď mluvíš. Od smrti otce od tebe neslyším ani slovo, ale jí se zastáváš.
— Slyším tě. Ale to neznamená, že můžeš rozhodovat o cizích věcech.
Čekala, že uhne pohledem, začne svá slova mírnit, nabídne jí čaj nebo pozve Danielu do kuchyně, aby si promluvily o samotě. I Tomáš si té pauzy všiml. Několik vteřin to vypadalo, že se vrátí ke svým obvyklým slovům, ale místo toho se zeptal, co přesně stihla přemístit.
— Nic důležitého.
Daniela otevřela spíž. Uvnitř ležely otevřené pytle, několik krabic bylo odsunutých ke zdi a na podlaze se válela dřevěná ruka loutky. Zvedla ji a mlčky položila na polici.
— Ráno jsem všechno srovnala, — řekla. — Teď zase nevím, co je v kterém pytli.
— Tak to společně přerovnáte, — odpověděl Tomáš.
— Já nic přerovnávat nebudu, — řekla Helena. — A vůbec, jestli vám tu překážím, tak to řekněte rovnou.
— Říkáme to rovnou, — odpověděla Daniela. — Potřebuji, abyste nesahala na moje materiály. Neznamená to, že tu nejste vítaná.
— To je tedy pohostinnost.
Helena odešla k sobě a přivřela za sebou dveře. Nepráskla jimi, nerozplakala se ani se neomluvila. Za minutu se z pokoje ozvalo zazvonění telefonu a potom její hlas — tichý, ale docela zřetelný. Někomu vyprávěla, že se teď její syn bojí matčina slova a že snacha vládne v bytě jako paní domu.
Tomáš to také slyšel. Podíval se na zavřené dveře, ale nešel za ní.
— Měl jsem to zarazit dřív, — řekl.
Daniela hned neodpověděla. Chtěla slyšet nejen přiznání, ale také vědět, co hodlá udělat dál.
— Říkal jsi, že jen truchlí. A já po ní každý den uklízela následky.
— Já vím.
— Ne, Tomáši. Viděl jsi, že mě to trápí. A stejně jsi mě žádal, abych to vydržela.
Přejel si dlaní po tváři a přikývl. Nezačal vysvětlovat, jak těžké to pro něj po smrti otce je. Byla to pravda, ale neodpovídala na její slova.
— Promluvím si s ní ještě dnes. Ne o tom, kdo má pravdu. O tom, co bude dál.
Daniela se vrátila k pytlům. Vytáhla krabici s galanterií a zkontrolovala víko, pak začala přenášet knihy na volný okraj regálu. Tomáš nabídl pomoc, ale požádala ho, aby zatím nic nepřemisťoval. Nejdřív potřebovala zjistit, co zůstalo nepoškozené.
Večer vyšla Helena do kuchyně, když večeřeli. Na stole byly dva talíře a hrnec polévky. Zastavila se ve dveřích.
— Nechali jste mi něco?
— Nechali jsme v hrnci, — odpověděla Daniela.
Helena si vzala talíř, nalila polévku a posadila se. Ani nepoděkovala, ani nepoznamenala, že vystydla. Tomáš se nepokusil převést řeč na počasí jako dřív. Po večeři požádal matku, aby si s ním promluvila v obýváku.
— Nechci, abys zítra odjížděla s pocitem křivdy, — řekl. — Ale takhle dál žít nemůžeme.
— Takhle, — zopakovala Helena. — Takže mám po bytě chodit po špičkách?
— Ne. Nemáš sahat na to, co patří Daniele, ani za ni rozhodovat, jak má pracovat.
— Nejsem její služka ani podnájemnice.
— Nikdo neříká, že jsi služka.
— Tak proč musí být všechno podle jejích pravidel?
Tomáš se odmlčel. Daniela je slyšela z kuchyně, ale nezasáhla. Nechtěla se znovu ocitnout mezi nimi a dokazovat, že prosba, aby nesahala na návrhy, není totéž jako vyhnání z rodiny.
— Protože je to náš domov, — řekl Tomáš. — A žijeme tu oba. Ale dílna a její věci patří Daniele. Nebudu ji žádat, aby uvolnila ještě spíž nebo ti znovu přenechala pokoj.
Helena chvíli neodpovídala.
— Překážím ti. Chápu.
— To jsem neřekl. Říkám, že pro tebe bude lepší vrátit se domů. Pomůžu ti přestěhovat věci a společně vyřídíme, co se teď těžko dělá o samotě.
— V mém bytě mi všechno připomíná otce.
— Chápu. Ale nemůžeš si tu zařizovat vlastní život tím, že vytlačíš Danielu z její práce.
— Tobě se to hezky svádí na práci.
— Nejde jen o práci. Přemisťuješ věci, vyhazuješ to, co nepovažuješ za potřebné, a urážíš se, když tě někdo požádá, abys přestala.
Helena řekla, že se její syn změnil, a zeptala se, kdo se o něj teď bude starat, když odjede. Dřív by tahle otázka Tomáše přiměla, aby ji hned ujistil, že nikam nemusí spěchat. Tentokrát odpověděl, že je dospělý a zvládne si sám uvařit večeři, vyprat i zařídit svůj program.
— A co když mi bude špatně?
— Zavolej. Přijedu nebo zavolám pomoc. Ale nebudeme tu bydlet jen ze strachu, že ti bude špatně.
Daniela uslyšela, jak Helena vstala. Pak prošla kolem kuchyně, aniž se na ni podívala, a zavřela se ve svém pokoji. Tomáš zůstal v obýváku. Nešel matku prosit, aby mu odpustila ten rozhovor, ani nežádal manželku, aby se s ní usmířila jako první.
Druhý den zavolal Heleně z práce a domluvil se s ní, že ji v sobotu odveze domů. Do té doby si mohla v klidu sbalit věci. Nabídl jí pomoc s taškami a krabicemi a také to, že jí přiveze potraviny a zkontroluje, jestli v bytě všechno funguje. Helena řekla, že nepotřebuje žádný dozor, ale datum nezpochybnila.
Večer zavolala příbuzným. Daniela neslyšela všechna slova, ale z jejího hlasu poznala, že vypráví příběh jinak, než se stal. Tomáš hovor také slyšel. Když matka zavěsila, nepožadoval, aby své vyprávění napravila nebo se ženě omluvila. Jen řekl, že pokud se někdo zeptá, proč odjíždí, vysvětlí to sám: nedokázali se doma dohodnout na hranicích.
— Takže si budeš všem stěžovat na vlastní matku?
— Ne. Jen nebudu lhát a tvrdit, že bylo všechno v pořádku.
Ráno si Helena sbalila tašky. Daniela do jejího pokoje nešla a nekontrolovala, co si bere. Pracovala u kuchyňského stolu a přebírala součástky na loutku, zatímco Tomáš odnášel krabice do předsíně. Matka ho několikrát požádala, aby věci pečlivěji zabalil, potom sama jednu krabici posunula, aby si mohla pohodlněji postavit tašku. Udělal, co chtěla, ale nedovolil jí, aby si při tom vzala z police sklenici s lakem.
— To je moje, — řekla Daniela, když si všimla její ruky.
Helena se na sklenici podívala a ruku stáhla.
— Vždyť já vím.
Neznělo to ani vřele, ani smířlivě. Daniela nic jiného nečekala.
Před odjezdem odnesl Tomáš tašky do auta. Helena se zdržela v předsíni, rozhlédla se po policích a zrak jí spočinul na dveřích dílny.
— Budeš za mnou jezdit? — zeptala se syna.
— Samozřejmě.
— Sám?
Tomáš hned neodpověděl.
— Až budeš chtít, přijeď za námi. Ale pravidla u nás doma se nezmění podle toho, kdo zrovna přijde.
Helena sevřela rty. Neřekla, že to chápe, a Daniele se neomluvila. Jen vzala tašku a odešla.
Toho dne ji Tomáš odvezl do bytu, kde stále stály věci jejího muže. Pomohl jí donést krabice, zkontroloval zámek a nechal v kuchyni potraviny. Vrátil se domů k večeru. Daniela se ho nevyptávala, jestli matka plakala ani co říkala cestou. Sám jí vyprávěl, že se Helena zlobí, ale tašky zvládla a potom už jeho pomoc nepotřebovala.
— Pojedeš k ní zítra? — zeptala se Daniela.
— Zítra ne. Nechám ji den, aby si zvykla. Pak jí zavolám.
— Dobře.
V následujících týdnech navštěvoval Tomáš matku sám. Pomohl jí vybalit část krabic a několikrát jí přivezl potraviny. Helena mu volala skoro každý večer. Někdy si stěžovala na samotu, jindy se ptala, proč s ním Daniela nepřijela. Tomáš odpovídal, že má žena práci, a nic za ni nesliboval.
Daniela mu v návštěvách nebránila. Už ale nechtěla poslouchat převyprávění každé křivdy, jako by měla napravovat Heleninu náladu. Když se Tomáš vrátil, mluvili o jeho návštěvě jen tehdy, pokud o ní chtěl vyprávět sám. V bytě už nebylo třeba hádat, kterou věc člověk ráno najde na jiném místě.
Dílna se pomalu vracela do původní podoby. Knihy znovu zaplnily police, nástroje zásuvky a Daniela srovnala návrhy podle scén a připevnila je svorkami. Rytíři opravila drátěné koleno; dřevěnou ruku našla v pytli a připevnila ji k loutce.
Helena se neomluvila. Tomáš nepřestal být jejím synem a Daniela se tchyni nijak nepřiblížila. Helena měla prostě znovu svůj domov, Daniela svou dílnu a Tomáš už nedokázal jediným slovem „vydrž“ držet obě ženy v jedné stísněné místnosti.