Anna strčila do zahradní branky ramenem: obě ruce měla zaměstnané bedýnkou se sazenicemi rajčat. Na šňůře natažené mezi jabloněmi už visela dětská trička, u verandy stály cizí sandály a z otevřeného okna se ozýval hlas Emmy, manželky jejího syna Tomáše. Snacha rozdělovala pokoje na Annině chatě mezi děti. Nešlo přitom jen o pohodlné postele na dobu rekonstrukce bytu ve městě, ale také o to, zda Anna zůstane paní ve vlastním domě.
— Ty budeš mít pokoj s balkonem a ten malý dáme mladší, — říkala Emma. — Ráno tam slunce tolik nepřekáží.
Anna donesla bedýnku do domu a uviděla, že si Emma oblékla její lněnou zástěru s vyšitými chrpami. Snacha měla v ruce svazek klíčů od chaty. Tomáš seděl u stolu a mazal si na chleba sýr, jako by neslyšel, jak se rozhoduje o tom, kde bude spát jeho matka.
— A který pokoj jste nechali mně? — zeptala se Anna.
Emma se otočila a usmála se, jako by to byla legrace. Obývací pokoj, vysvětlila: pohovka je široká, Anně samotné bude stačit. Tomáš konečně zvedl oči a řekl, že přijeli s dětmi jen na dva týdny — v bytě mění potrubí a žít mezi krabicemi je nepohodlné. Anna nechtěla hned první hodinu vyvolat hádku, a tak odpověděla, že nahoře je její ložnice plná jejích věcí.
Její znepokojivá předtucha se potvrdila, když vystoupala po schodech. Dveře byly otevřené, na přehozu ležel dětský batoh, u stěny stála autíčka a u skříně se povalovaly ponožky. Ve spíži už její oblečení nacpali do dvou kostkovaných tašek, ve kterých kdysi vozila na trh pletené svetry. Navrch na halenky položili staré dětské tenisky.
Anna tenisky vytáhla a postavila je ke stěně. Emma zavolala zdola, že nemá cenu věci pořád přenášet sem a tam: děti už si zvykly a nejstarší vnuk potřebuje stůl na učení. Anna řekla, že vrátí oblečení do skříně. Snacha se nehádala, jen připomněla, že děti se musí cítit jako doma. Pro ni to znamenalo získat dva pokoje a neplatit za bydlení, dokud se v jejich bytě rekonstruuje; pro Annu to znamenalo vzdát se ložnice, aniž by věděla, jestli ji pak dostane zpátky.
Zůstala stát u skříně a přemýšlela, kam by mohla dát své věci, kdyby pokoj přenechala dětem. Žádný nápad jí nepřipadal rozumný: ložnice byla její a oblečení v taškách nebyla nějaká dočasná drobnost, kterou lze bez dovolení odnést do spíže. Anna tašky pečlivě zapnula a postavila je ke stěně. Nechtěla hned zvyšovat hlas, ale to, co se dělo, už se nedalo nazvat pouhým přestavováním nábytku.
Večer Anně připravili lůžko na pohovce. Emma přinesla polštář a požádala ji, aby nezavírala dveře: děti vstávají brzy a potřebují mít volný průchod do obývacího pokoje. Hned potom tam nechala pytel s hračkami, protože se pro něj v pokojích nenašlo místo. Anna se neptala, proč se má její odpočinek přizpůsobovat cizímu režimu, ale ráno ji probudilo rachocení kostek a bouchání dveří.
U snídaně Anna řekla, že obvykle vstává později a chtěla by alespoň v noci zavírat dveře. Emma pokrčila rameny: děti jsou děti a Anna stejně na chatě vstává brzy. Tomáš dopil čaj a odešel k autu. Jeho mlčení mu pomáhalo nepohádat se s manželkou, ale nechávalo matku samotnou tváří v tvář rozhodnutím, která za ni dělali jiní.
V poledne zmizela z obývacího pokoje Annina stolní lampička. Emma ji přestěhovala k dětskému stolu, košík s pletením vynesla na verandu a rodinné fotografie uklidila do spodní zásuvky komody. Na uvolněné místo postavila plastový organizér se sponkami. Anna vrátila na komodu fotografii, na které s manželem stojí u domu bez verandy, umazaní od barvy.
— Fotky jsem uklidila, aby je děti náhodou neshodily, — řekla Emma.
— Stály tady celé roky, — odpověděla Anna.
— No, dřív tu taky nebyly děti.
Tomáš seděl na schodech a díval se do telefonu. Anna se ho zeptala, jestli mu připadá normální, že jí někdo bez dovolení uklízí věci. Požádal ji, ať se nehádá kvůli rámečku, a dodal, že se Emma jen snaží udělat pořádek. Anna poznamenala, že ten pořádek zřejmě začíná tím, že její věci končí ve spíži. Syn odvrátil zrak a znovu se zadíval do obrazovky.
Čtvrtý den Emma Anně oznámila, že k nim brzy přijede její sestra s dětmi. Řekla jí to dvacet minut předem a požádala ji, aby nezabírala dvůr: Anna stejně měla v plánu jít na zahradu. U stolu si mladší dítě rozmazalo tvaroh a Emma si otřela prst o zástěru s chrpami, pak stejným cípem utřela Anniny brýle, které ležely u chlebníku. Když ji Anna upozornila, že zástěru ušila její matka, snacha odpověděla, že látka je kvalitní.
Večer Anna prala skvrny a požádala Tomáše, aby si s manželkou promluvil. Nechtěla, aby děti seděly potichu nebo se nesměly dotknout jediné věci. Potřebovala, aby jí vrátili ložnici, nepřesouvali její věci a dávali jí předem vědět o návštěvách. Tomáš odpověděl, že rekonstrukce neskončí lusknutím prstů, a požádal ji, aby to vydržela do konce těch dvou týdnů.
— Hluk vydržím, — řekla Anna. — Ale nesouhlasím s tím, abych žila ve spíži a o změnách se dozvídala jako poslední.
Emma připomněla, že nejstarší vnuk už si v pokoji rozložil věci, a zeptala se, jestli Anně opravdu tolik vadí přenechat pokoj vnukovi. Pak dodala, že chata stejně jednou připadne Tomášovi a dětem, takže nemá smysl hádat se kvůli každému pokoji. Anna odpověděla, že dokud tam bydlí, rozhoduje o domě sama. Emma jen upravila svazek klíčů v dlani a řekla, že stejně zůstanou až do konce rekonstrukce.
Anna přistoupila k snaše a vytrhla jí klíče z prstů. „Moji chatu si dělit nebudete — ložnici uvolněte ještě dnes,“ uťala ji Anna a vytrhla Emmě svazek klíčů z prstů…
Emma ucukla rukou a podívala se na Annu, jako by ji uhodila.
— Zbláznila jste se? — řekla. — Nejsem cizí, abyste mi brala klíče.
— Klíče jsou moje. A dům je můj, — odpověděla Anna. — Jsi tu host, ne paní domu.
Tomáš vstal ze schodů. Nezeptal se, proč se k tomu matka odhodlala právě teď. Nejdřív se podíval na manželku, pak na svazek v Annině ruce.
— Mami, polož ty klíče na stůl. Nedělejme z obyčejné hádky scénu.
— Obyčejná byla, dokud jsi mlčel. Teď jsem řekla, co bude dál.
Svazek tiše cinkl, když ho Anna položila na stůl. V tom zvuku nebyla hrozba ani snaha někoho zastrašit. Klíče se prostě vrátily tam, kam patřily — k paní domu. Anna sama byla překvapená, jak klidně vyslovila poslední slova. Několik dní si namlouvala, že to ještě chvíli vydrží, ale teď pochopila: když znovu ustoupí, nic se nezmění.
Emma se ušklíbla a vzala ze stolu telefon.
— Výborně. Takže nás s dětmi vyhazujete na ulici. Přesně tak to řeknu sestře.
— Řekni, jak to bylo, — řekla Anna. — Přijeli jste na dva týdny, ale rozhodli jste, že já můžu spát na pohovce a že si bez dovolení vezmete mou ložnici. S tím už nesouhlasím.
— V bytě mění potrubí, — připomněl Tomáš. — Víš přece, že se dnes nemůžeme vrátit.
— Proto po vás nechci, abyste za pět minut zmizeli. Sbalte si věci a najděte si, kde přespat. Do rána máte čas.
Emma se prudce otočila k němu.
— Slyšíš? Vyhazuje nás. A to všechno kvůli pokoji, který už jsme obsadili.
— Slyším, — řekl Tomáš. — Mami, nešlo to říct normálně?
Anna položila svazek klíčů na stůl, ale ruku z něj nesundala.
— Říkala jsem to normálně. Prosila jsem, abyste vrátili moje věci do skříně, nesahali na moje fotografie a dávali mi předem vědět o návštěvách. Pokaždé jsi mě prosil, abych to vydržela. Už není co vydržet.
Tomáš si přejel dlaní po tváři. Zjevně čekal, že matka zase zmírní tón, nabídne čaj a dá jim ještě pár dní. Anna nic z toho neudělala. Emma vyšla jako první nahoru a hlasitě dupala po schodech.
— Opravdu chceš, abychom odjeli? — zeptal se Tomáš.
— Ano.
— A co když ti nějakou dobu nezavolám?
Anna se na něj podívala. Dřív by hned začala vysvětlovat, že ho nechtěla ranit, že nejde o děti a že může přijet, kdykoli bude chtít. Teď jen řekla:
— To bude tvoje rozhodnutí.
Ta otázka ji zasáhla, ale neustoupila jen proto, aby to měl Tomáš jednodušší. Nechtěla syna připravit o právo rozhodnout se, co udělá, a už nechtěla rozhodovat za něj. Poprvé po dlouhé době nemusela hledat slova, která by nikoho nerozzlobila.
Tomáš sklopil oči. Několik vteřin mlčel, pak vzal telefon a vyšel na verandu. Anna slyšela, jak volá Emměinu sestru a ptá se, jestli u ní mohou všichni přespat. Odpověď nerozeznala.
Emma sešla dolů s dětskými věcmi v rukou. Neomluvila se ani nezačala mluvit tišeji. Hodila tašku ke dveřím a prohlásila, že teď Anna sama dětem vysvětlí, proč odjíždějí.
— Vysvětli jim to ty, — odpověděla Anna. — Řekni, že se dospělí nedokázali dohodnout. Nedělej z nich viníky.
— Vy to děláte pořád. Nejdřív něco dovolíte a pak nám vyčítáte každou maličkost.
— Nedovolila jsem vám obsadit mou ložnici. První den jsem mlčela, když jsem viděla tašky s oblečením ve spíži. To byla chyba.
Emma si odfrkla, ale dál se nehádala. Nahoře už děti skládaly hračky do krabice. Nejstarší se zeptal, jestli mohou na chatě nechat deskové hry, a Anna odpověděla, že si mohou odvézt všechno, co si přivezly. Pomohla najít sáček na malé součástky a nesnažila se je od odjezdu odradit.
Děti se balily bez hluku a soustředěně probíraly hračky. Anna na ně nespěchala ani jim nepřipomínala, že rozhodnutí udělali dospělí. Záleželo jí na tom, aby neměly pocit, že jsou příčinou hádky. Když mladší dítě nemohlo najít jednu věc, pomohla mu hledat mezi krabicemi a pak ustoupila stranou, aby nepřekážela při balení zbytku.
Když děti odešly na dvůr, Anna vystoupala do ložnice. Batoh ležel na přehozu, stůl byl přisunutý k oknu a na podlaze zůstaly drobky a jedna ponožka. Sundala přehoz, složila ho zvlášť a otevřela dveře spíže. Kostkované tašky stály u stěny, pevně zapnuté, až se látka v rozích napínala.
Tomáš se objevil ve dveřích.
— Mluvil jsem s Emmeinou sestrou. Dnes přespíme u ní a zítra se rozhodneme, co dál. Bude tam těsno, ale jednu noc zvládneme.
— Dobře.
— Může u sebe nechat děti ještě pár dní, ale ne dva týdny. Podívám se, co je volné poblíž našeho bytu. Možná si do konce rekonstrukce něco pronajmeme.
Anna přikývla. Neptala se, kolik to bude stát ani proč ho taková možnost nenapadla dřív. To byly otázky pro Tomáše a Emmu, ne její povinnost zařizovat jim bydlení.
— Odnesu ti věci zpátky, — řekl.
— To nemusíš. Udělám to sama.
Zarazil se a pak uchopil ucho jedné tašky.
— Mami, chtěl jsem to udělat co nejlíp.
— Možná. Ale nechal jsi mě samotnou, abych se vypořádala s tím, na čem ses dohodl s Emmou.
— Nechtěl jsem se hádat.
— Nehádal ses. Jen jsi s ní souhlasil a čekal, že si zvyknu.
Tomáš tašku pustil. Nenašel odpověď a odešel z pokoje. Anna vrátila oblečení do skříně bez spěchu: halenky pověsila na ramínka a svetry složila na polici. Staré tenisky nejstaršího vnuka odnesla dolů, aby je přidala k ostatním věcem.
K večeru stály v předsíni tašky a dětské krabice. Emma sbalila drobnosti z kuchyně, které si přivezla, a zkontrolovala, jestli děti nezapomněly nabíječky. Mluvila s Tomášem, ne s Annou, jako by paní domu vůbec nebyla poblíž.
Před odchodem se Tomáš zastavil u stolu.
— Nechám ti číslo, kde budeme. Kdyby něco, zavolej.
— Dobře.
— Můžeš zavolat sama, kdyby sis to rozmyslela.
Anna hned neodpověděla. V minulosti by určitě řekla, že se všechno urovná a že může kdykoli přijet. Teď nechtěla slibovat něco, co necítila.
— Až budete připravení mluvit v klidu, zavolej, — řekla.
Tomáš přikývl. Emma už čekala u branky a podupávala nohou o chodník. Děti se rozloučily, každé po svém: mladší Annu objala, starší jí rozpačitě zamával. Anna objala oba a připomněla jim, že si příště mohou odvézt své hry, pokud budou chtít.
Vyprovodila je pohledem, ale nevyšla za branku a nevolala je zpátky. Bylo jí smutno, že se loučí s vnoučaty, ale nechtěla, aby se z rozloučení stal slib, že znovu ustoupí. Děti si neměly vybírat stranu a Anna doufala, že si nebudou pamatovat hádku, ale to, že je babička objala a dovolila jim odvézt si jejich věci.
Když auto odjelo, zavřela branku a vrátila se do domu. V obývacím pokoji pořád ležel pytel s hračkami a na verandě stál košík s pletením. Anna ho přenesla zpátky, postavila lampičku na původní místo a vytáhla fotografie ze spodní zásuvky. Snímek u domu otřela a vrátila ho na komodu.
Druhý den ráno Tomáš napsal, že zůstali u Emminy sestry a později našli menší bydlení na zbytek doby rekonstrukce. Nenapsal, kdy znovu přijede. Anna odpověděla, že má radost kvůli dětem, a odložila telefon.
Ložnice byla zase její. V obývacím pokoji stála pohovka, ale teď na ní ležela deka a dveře se daly zavřít. Anna se probudila v půl osmé, jak byla zvyklá, a v klidu si uvařila čaj ve vlastním domě.