Klára uviděla smlouvu na kuchyňském stole dřív, než Tomáš stačil uklidit vytištěné listy. Nahoře byla uvedena realitní kancelář, pod ní adresa jednopokojového bytu jeho matky Heleny, nájemné ve výši dvaceti čtyř tisíc korun měsíčně a doba pronájmu — jedenáct měsíců. Dole bylo uvedeno datum nastěhování: příští středa.
Klára byla majitelkou bytu, ve kterém žila s Tomášem a svou desetiletou dcerou Emmou. Byt si pořídila dlouho předtím, než se poznali, a její manžel nikdy nezpochybňoval, komu patří. Teď stál ve dveřích kuchyně a díval se na listy, očividně doufal, že se Klára prostě nebude na nic ptát.
— Už jsi to podepsal, nebo se k tomu teprve chystáš? — zeptala se.
Tomáš se zadíval na smlouvu a odpověděl, že si chtěl promluvit. Klára ukázala na datum nastěhování: podle jeho plánu jim na rozhovor zbývalo jen velmi málo času.
Ještě před týdnem jí to vysvětloval úplně jinak. Helena se měla přijet na dva až tři týdny, než jí v bytě dají do pořádku kuchyň, vymění několik zásuvek a zavolají instalatéra. Klára souhlasila: třetí pokoj v jejich bytě sloužil jako pokoj pro hosty a krátká návštěva se nezdála být problém.
Smlouva na jedenáct měsíců se s takovým vysvětlením příliš neslučovala. Klára nezvýšila hlas, jen posunula listy k manželovi a zeptala se, kdy se oprava změnila v pronájem bytu nájemníkům. Tomáš pokrčil rameny: matka si to rozmyslela a rozhodla se byt pronajmout.
— A kde bude bydlet ona? — zeptala se Klára.
— Tady. Zatím.
Řekl to, jako by šlo o prostou změnu plánů, kterou jí může oznámit až poté, co je všechno rozhodnuté. Klára ho požádala, aby řekl na jak dlouho. Tomáš odpověděl, že Helena uvidí, jak se pronájem vyvine, a zůstane několik měsíců, možná i déle. Neměl žádné přesné datum odjezdu ani plán pro případ, že nájemníci zůstanou celých jedenáct měsíců.
Když se Klára zeptala, kde přesně bude Helena bydlet, Tomáš začal mluvit o ložnici. Je tam pohodlná postel, samostatná televize a koupelna je blízko. Sám si vyhlédl pokoj pro hosty. Kláře navrhl, aby odjela i s Emmou k vlastní matce: má volný pokoj a nebude pro ně těžké se tam zařídit.
Klára se zeptala, jestli správně pochopila, že Helena bude mít příjem z pronájmu vlastního bytu, zabere Klářinu ložnici a Klára s dcerou budou muset na neurčito opustit svůj vlastní domov. Tomáš se zamračil a označil to za dočasné řešení. Když se ale Klára zeptala, co znamená „dočasně“ — měsíc, tři měsíce, nebo skoro rok —, neuvedl ani jedinou lhůtu.
— Nezkomplikujme si to předem, — řekl. — Máma teď může byt výhodně pronajmout. Dostane peníze a my se prostě trochu uskromníme.
Jenže uskromnit se měly Klára s Emmou. Tomáš se k její matce stěhovat nehodlal a ani nenavrhl, aby si Helena za část příjmu z pronájmu našla vlastní bydlení. Na otázku, proč si matka nemůže platit samostatný byt z peněz z pronájmu, odpověděl, že by jí pak skoro nic nezbylo. Pro něj byla výhoda zřejmá: Helena si ponechá celý příjem a její syn jí poskytne pokoj a pomoc, aniž by ho to stálo vlastní peníze.
Klára mu připomněla, že souhlasila s krátkou návštěvou, ne s neurčitým stěhováním své dcery. Navrhla, aby nastěhování zrušili a společně probrali, kde bude Helena bydlet, aniž by Emmu připravili o její domov. Tomáš to odbyl: smlouva už je připravená, matka s tím počítá a on to všechno kvůli „pár nepříjemnostem“ rušit nebude.
— Nejde o pár nepříjemností. Rozhodl ses dát naši ložnici své matce a poslat mě s Emmou neznámo kam, aniž ses mě zeptal.
— Neposílám vás pryč navždy. U tvé matky je místo. A Helena nemusí utrácet nájemné za cizí byt, když může bydlet u nás.
Klára se podívala na datum nastěhování a pak znovu na manžela. Už se neptala, jak dlouho potrvá to „zatím“: Tomáš jí odpověděl, jen ne slovy, ale délkou smlouvy. Tomáš si přejel dlaní po obličeji a ztišil hlas, jako by klidný tón mohl jeho rozhodnutí učinit přijatelným. Klára se na něj mlčky dívala: pořád mluvil o pohodlí své matky a ani jednou se nezeptal, co chtějí ona a Emma. Pak zvedla listy ze stolu, pevně je sevřela v prstech a hodila je před něj.
Zruš tu smlouvu, nebo ty i tvoje matka opustíte můj byt, — Klára mu vytrhla papíry zpod ruky a hodila je na stůl…
Tomáš prudce odstrčil židli. Papíry sklouzly ze stolu a jeden spadl na zem.
— Nemůžeš to takhle stavět, — řekl. — Je to moje matka.
— A tohle je můj domov, — odpověděla Klára. — Emma se odsud stěhovat nebude jen proto, aby Helena dostala celou částku za svůj byt.
Zvedl listy, srovnal je a založil do desek. Pohyboval se, jako by se hádali o nevhodně zvoleném termínu návštěvy, a ne o tom, kdo bude muset uvolnit ložnici.
— Máma už se s nájemníky domluvila. Podepsala smlouvu a oni zaplatili zálohu. Když to teď zrušíme, přijde o peníze.
— Takže ses se mnou měl nejdřív poradit.
— Chtěl jsem.
— Až poté, co jsi rozhodl, kde budou všichni ostatní spát?
Tomáš neodpověděl. Znovu začal mluvit o tom, že si Helena nemůže platit samostatné bydlení, když by na něj musela vynaložit skoro celý příjem z pronájmu. Klára ho vyslechla a řekla, že tomu výpočtu rozumí. Jen v něm jako by ona a Emma vůbec neexistovaly.
— Nežádám tě, abys se vzdal své matky, — dodala. — Žádám tě, abys nás nestěhoval bez našeho souhlasu.
— Není to žádná cizí osoba.
— Pro mě je to tchyně, ne majitelka tohohle bytu.
Tomáš zbledl, ale neustoupil.
— Dobře. Tak si sám rozhodnu, kde budu bydlet.
— Přesně tak.
Podíval se na ni a očividně čekal, že ho zastaví, zmírní svá slova nebo navrhne jiné řešení. Klára už nic nedodala. Sebrala listy, které ležely na zemi, a položila je vedle desek.
— Do příští středy zbývá několik dní. Rozhodni se, co uděláš. Helena se sem stěhovat nebude.
— Stavíš mě před volbu.
— Ne. Tu volbu už jsi udělal, když jsi všechno domluvil za mými zády.
Odešel do pokoje pro hosty a zavřel za sebou dveře. Večer spolu skoro nemluvili. Tomáš povečeřel zvlášť a až do pozdní noci seděl s telefonem. Klára uložila Emmu, zkontrolovala jí školní batoh na ráno a teprve potom se vrátila do kuchyně.
Dcera už část rozhovoru slyšela. Zeptala se, jestli se opravdu budou muset přestěhovat k babičce.
— Ne, — řekla Klára. — Zůstaneš doma.
— A Tomáš?
Klára zaváhala. Chtěla jí dát jednoduchou odpověď, ale nechtěla slibovat něco, co zatím nevěděla.
— Rozhoduje se, kde bude bydlet.
Emma přikývla a zeptala se, jestli si může zítra pozvat kamarádku. Klára řekla, že ano. Pro dceru to bylo důležitější než dlouhá vysvětlení: její pokoj zůstával jejím pokojem a plány do školy se neměnily.
Ráno se Tomáš choval, jako by rozhovor nikam nevedl. Zeptal se, kde má nabíječku, a pak oznámil, že se večer zastaví u Heleny. Klára se neptala proč. Před odchodem si vyfotila dokumenty na telefon a uložila desky do zásuvky s důležitými papíry.
Následující den přijela Helena sama. Přivezla dva cestovní kufry a krabici s nádobím. Tomáš jí otevřel dveře a Klára vyšla z kuchyně, když uslyšela, jak kufry drnčí po chodbě.
— Myslela jsem, že si to nejdřív všechno probereme, — řekla Helena, když si jí všimla.
— To jsme probrali, — odpověděla Klára. — S krátkou návštěvou jsem souhlasila. Se stěhováním na neurčito ne.
Helena se podívala na syna.
— Říkal jsi, že je všechno zařízené.
— Myslel jsem, že to Klára pochopí, — řekl Tomáš.
— Chápu, že chceš matce pomoct. Ale moje věci z ložnice nikdo stěhovat nebude. A Emma se k mojí mámě stěhovat nebude.
— Máš tři pokoje, — řekla Helena. — Opravdu se tu nenajde místo pro jednoho člověka?
— Místo tu je. To ale neznamená, že ho můžete zabrat na jedenáct měsíců.
Helena našpulila rty a položila krabici ke zdi. Tomáš vzal za madlo kufru, ale Klára zůstala stát ve dveřích.
— Nechci se hádat, — řekla Helena. — Potřebuji někde bydlet. A peníze z pronájmu použiju na své výdaje.
— Tak se domluvte s nájemníky a najděte si bydlení, které si můžete dovolit. Ale ne na úkor Emmina pokoje a mého domova.
— Tomáši, řekni jí to, — naléhala Helena.
Podíval se na manželku a pak na matku. Poprvé za poslední dny hned nezačal vysvětlovat, proč je prosba Heleny důležitější než Klářino odmítnutí. Pořád se ale zlobil.
— Nemůžu ji přimět, aby změnila názor, — řekl.
— Mohl by ses o to aspoň pokusit, — řekla Helena.
Klára do jejich rozhovoru nezasahovala. Zvedla krabici a odnesla ji zpátky ke dveřím. Nehodila ji ani s rachotem nepostavila — prostě ji vrátila tam, odkud ji přinesli.
Helena si krabici vzala. Tomáš za ní odnesl kufry. Než odešel, otočil se:
— Opravdu chceš, abych odešel?
— Chci, abys nerozhodoval za mě a Emmu. Pokud si myslíš, že musíš žít s matkou, nebudu tě zadržovat.
Neodpověděl. Dveře se zavřely a Klára uslyšela, jak kufry sjíždějí po schodech.
Ten večer Tomášovi nezavolala. Ani on nezavolal jí. Následující den jí napsal, že se ubytuje u Daniela, dokud s Helenou nevyřeší bydlení. Klára odpověděla, že si může přijet pro své věci o víkendu. Nedodala, že čeká, až se vrátí.
V sobotu přijel Tomáš sám. Sbalil si oblečení, knihy a pracovní věci. Ze skříně v ložnici si vzal jen své věci a na nic Klářina nesáhl. Mluvili o klíčích, poště a o tom, kdy si bude moct vyzvednout zbytek. Ani jeden z nich tomu neříkal definitivní rozchod, ale v jejich dohodách už nebylo nic z jejich dřívějšího společného života.
Klára nemohla zrušit Heleninu smlouvu za ni. Tomáš zase nemohl matce slíbit ložnici v bytě své ženy. V pondělí Helena synovi oznámila, že smlouvu s nájemníky ponechá v platnosti: její zrušení by ji stálo zálohu a na samostatný byt teď neměla dost peněz. Našla si pokoj, který si mohla platit z příjmu z pronájmu, a přestěhovala se tam poté, co se nájemníci příští středu nastěhovali do jejího bytu.
Tomáš jí pomohl přestěhovat zbývající krabice. Sám si pronajal pokoj nedaleko a odtamtud dál dojížděl do práce. Několikrát Kláře napsal kvůli běžným záležitostem, potom navrhl, aby se sešli a promluvili si o manželství. Souhlasila jen s rozhovorem, aniž by slíbila, že se po něm všechno vrátí do starých kolejí.
V Klářině bytě Emma dál spala ve svém pokoji a pokoj pro hosty byl zase pokojem pro hosty. Tomáš bydlel zvlášť, Helena také. Klíč od bytu ležel u Kláry v zásuvce a ona poprvé po dlouhé době nečekala, že jí někdo oznámí, jak teď bude vypadat její vlastní život.