Na koberci před Helenou rostla věž z kostek: malá Emma ji stavěla už potřetí a pokaždé její pád doprovodil zvonivý smích. Helena žehlila manželovu košili a pobrukovala si do rytmu rádia. V tomhle domě byla manželkou a matkou a Thomas jejím mužem a Emminým otcem; na tom, zda se dokážou dohodnout, záviselo, jestli jejich společný domov zůstane místem, kde se dá žít, a ne jen přít o to, kdo komu co dluží.
Ráno měla Helena obzvlášť dobrou náladu: Emma spala skoro pět hodin v kuse. Díky tomu se matka stihla učesat a najít tričko bez skvrn od jídla. Vzala dceru do náruče, zatočila se s ní na koberci a smála se spolu s ní. Když se věž znovu sesypala, Emma zatleskala, jako by všechno šlo přesně podle plánu.
Večer se Thomas vrátil pozdě, svlékl si bundu a sedl si ke stolu, aniž odtrhl oči od telefonu. Helena řekla, že večeře se ohřívá, a vyprávěla, jak Emma během dne ušla čtyři kroky za sebou. Thomas odpověděl krátkým „hm“. Helena se pokusila zavtipkovat, že za světový rekord by mohl aspoň zatleskat, ale on ji jen požádal, aby ho nechala v klidu najíst.
Položila před něj talíř. Z postýlky se ozval pláč: Emma se probudila a natahovala ruce k tatínkovi. Helena požádala Thomase, aby s dcerou půl hodiny zůstal, než se osprchuje. Nechtěla celý večer ani žádné mimořádné hrdinství — jen trochu času, aby se umyla a na chvíli neměla dítě v náručí.
— Sotva jsem překročil práh a už sis pro mě vymyslela práci, — řekl Thomas a odložil vidličku.
— Tohle není práce v domácnosti. Je to tvoje dcera. Zůstaň s ní, než se osprchuju.
— Celý den pracuju. Ty jsi doma, tak se starej o dítě.
Helena se nezačala přít o tom, jestli se dá nazvat odpočinkem den, během kterého si skoro ani nesedla. Vzala Emmu do náruče, pohoupala ji a počkala, až se uklidní. Thomas dál jedl. V tu chvíli jí došlo, že její prosbu nevnímal jako běžnou součást rodinného života, ale jako pokus připravit ho o zasloužený klid. Její vlastní čas se v jeho počtech zřejmě vůbec nebral v úvahu.
Následující den Helena znovu mluvila o pomoci — tentokrát už bez prosby o sprchu. Navrhla, aby se domluvili: večer se Thomas bude Emmě věnovat alespoň půl hodiny a ona v klidu dodělá, co potřebuje, a připraví večeři. Pokud bude mít obzvlášť náročný den, stačí, když jí to předem řekne. Potřebovala vědět, že dceru vychovávají společně, a nepředávají si ji jako nepříjemnou povinnost.
— Tobě není nikdy nic dost, — odpověděl Thomas. — Jiné ženy to zvládají.
Začal vyjmenovávat, kdo má doma větší pořádek a kdo vždycky vypadá lépe. Helena se zeptala, odkud ví, co se děje u těch žen za zavřenými dveřmi, ale Thomas jen pokrčil rameny: vídal je na ulici a podle něj to stačilo. Pak mu pohled spočinul na jejím županu a vlasech stažených gumičkou.
— Dřív ses o sebe starala, — řekl. — Teď jako by ti na ničem nezáleželo.
— Záleží mi na tom. Jen jsem celý den zaneprázdněná Emmou a v noci spím přerušovaně. Nemůžu se zároveň starat o dítě a předstírat, že mám volný den.
— Já nosím domů peníze. Doma má být pořádek a manželka má vypadat normálně.
Helena mu připomněla, že on pracuje v určitou dobu, zatímco její den nekončí, když se vrátí domů. Thomas se nechtěl bavit o tom, jak si rozdělí povinnosti. Vyhovovalo mu, když Helena zůstávala s dcerou, udržovala pořádek a nežádala o přestávku: nemusel pak měnit svůj režim ani hledat jinou pomoc. Chtěl, aby všechnu tu práci odvedla, aniž by uznal, že jde o práci.
Potom s ním Helena začala mluvit konkrétněji. Navrhla, aby si určili čas, který bude Thomas každý večer trávit s Emmou, a požádala ho, aby ji nesrovnával s rodinami, které ani nezná. Nemusel slibovat, že najednou začne dělat všechno v domácnosti. Stačilo, aby převzal část péče o vlastní dceru a přestal měnit rozhovor o pomoci v hodnocení jejího vzhledu.
Thomas řekl, že je zlá a pořád se jí něco nelíbí. Helena odpověděla, že nemlčí právě proto, že se chce dohodnout, a ne v sobě hromadit křivdu. Odešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Emma znovu zakňourala a Helena s ní zůstala sama — ne proto, že se rozhodla ustoupit, ale protože dítě právě potřebovalo matku.
O několik dní později se Thomas vrátil dřív než obvykle. Helena si stihla zvýraznit rty: ne kvůli jeho hodnocení, ale proto, že sama chtěla v zrcadle vidět něco jiného než jen unavenou tvář. Prohlédl si ji a zeptal se, jestli se chystá do obchodu. Helena řekla, že se jen chtěla trochu upravit. Thomas se ušklíbl, jako by se mu i za to musela zpovídat.
— Viděla ses vůbec? — procedil. — Doma je nepořádek, sama ses zanedbala, a ještě čekáš, že ti budu pomáhat.
Helena se rozhlédla po pokoji. Na koberci zůstaly kostky, protože si s nimi Emma hrála a ještě se nenaučila po sobě uklízet. Na opěradle židle visel župan a u kuchyně stály nádobí, které chtěla umýt po večeři. Byl to obyčejný domov s malým dítětem, ne obrázek z časopisu. A právě v něm Thomas žil, jedl a odpočíval — přesto o něm mluvil, jako by za všechno, co se v něm dělo, mohla výhradně ona.
— Nežádám, abys mě obdivoval nebo obskakoval, — řekla Helena. — Žádám tě, abys se podílel na životě naší dcery. A abys mě neponižoval za to, že sama nestíhám všechno najednou.
Thomas odsunul talíř. Vidlička cinkla o jeho okraj a on zopakoval, že svatba byla chyba, protože ho varovali. Helena se zeptala, kdo přesně ho varoval, ale odpovědi se nedočkala. Thomas ji místo toho znovu obvinil, že se hádá a neumí držet jazyk za zuby.
Helena nezvýšila hlas, aby ho překřičela. Podívala se na manžela, potom na talíř, který odsunul, a položila dlaň na stůl. Pod touhle střechou vyrůstala jejich dcera a Helena už nehodlala Thomasovi dovolovat, aby jejich společný život označoval za něco, co smí ponižovat, zatímco sám využívá všeho, co pro něj dělá.
— Ještě jednou označíš náš domov za bažinu, sbalíš si věci a odejdeš, — udeřila Helena prudce dlaní do stolu…
Thomas se krátce zasmál, ale jeho smích byl zlý.
— Ty mi budeš poroučet? Tohle je taky můj domov. A nemysli si, že si kvůli tvému divadlu poběžím balit kufry.
— Neřekla jsem, že máš utíkat, — odpověděla Helena. — Řekla jsem, že už nebudu předstírat, že taková slova nic neznamenají.
Emma se v postýlce rozplakala. Thomas se podíval směrem k dětskému pokoji a pak znovu na manželku.
— Přesně tak. Dítě. Teď uděláš scénu a pak to budeš zase sama dávat do pořádku.
Helena zvedla dceru a přitiskla si ji k rameni. Thomas se vrátil k talíři. Nezeptal se, co se stalo, ani nenabídl pomoc. Když se Emma uklidnila, požádal Helenu, aby mu na zítřek přinesla čistou košili.
— Najdi si ji sám, — řekla Helena.
Zvedl hlavu, jako by přeslechl.
— Cože?
— Košile je ve skříni. Víš, kde ji najdeš.
— Rozhodla ses mi to dělat naschvál?
— Ne. Jen už nebudu hádat, co potřebuješ, a hned to zařizovat, zatímco se mnou takhle mluvíš.
Thomas dojedl, odnesl talíř ke dřezu a nechal ho tam. Helena ho po něm neuklidila. Umyla Emmě ruce, převlékla ji a uložila ji do postele. V kuchyni zůstaly drobky a nádobí, z ložnice se ozývalo Thomasovo nespokojené brblání. Dřív by Helena všechno dodělala, aby ráno nemusela poslouchat výčitky. Teď zhasla a lehla si vedle dcery.
Ráno Thomas zjistil, že jeho pracovní košile pořád visí ve skříni a káva není připravená. Odešel a práskl dveřmi. Helena si na papír sepsala běžné výdaje na Emmu a domácnost: jídlo, oblečení, lékárnu, účty. Ne proto, že by chtěla manželovi vyúčtovat každý den, ale aby sama viděla, kolik toho nese sama a za co se utrácí jeho výplata. Potom dala do jedné složky dceřiny dokumenty a své papíry, které obvykle ležely v různých zásuvkách.
Thomas jí napsal až k večeru: zdrží se a přijede pozdě. Helena odpověděla, že večeři nechá v lednici, ale čekat na něj nebude. Zavolal jí a zeptal se, odkdy s ním mluví jako s cizím člověkem.
— Od chvíle, kdy sis usmyslel, že tě musím obskakovat, i když mě urážíš.
— Všechno překrucuješ. Přišel jsem domů a ty ses na mě hned vrhla.
— Řekla jsem, že si tu košili můžeš najít sám. To není žádný útok.
Ukončil hovor jako první. Helena nakrmila Emmu a zatímco si hrála na koberci, uklízela s ní kostky. Večer proběhl bez hádky o to, kdo má prostřít stůl. Thomas se nevrátil.
V noci jí poslal zprávu: zůstane u Marcuse, protože se doma nedá vydržet, a ráno si vyzvedne pár věcí. Helena se neptala, na jak dlouho. Odpověděla, že si je může vyzvednout, až jí napíše, v kolik přijde. Emma spala a Helena ji nechtěla budit nečekaným klepáním a hlasitým rozhovorem.
Thomas se objevil následující den bez ohlášení. Když se dveře neotevřely hned, zazvonil. Helena zvedla telefon.
— Říkal jsem, že se zastavím.
— Říkal jsi, že přijdeš ráno. Prosila jsem tě, abys napsal, v kolik.
— Nebudu se k tobě objednávat jako na návštěvu.
— Tak počkej, až Emma dosnídá. Pak ti otevřu.
Počkal. V předsíni zamířil rovnou ke skříni, vytáhl tašku a začal si do ní balit oblečení. Helena zůstala stát ve dveřích pokoje s dcerou v náručí. Hodil do tašky několik věcí a zeptal se, jestli si opravdu myslí, že to zvládne úplně sama.
— Většinu času to stejně zvládám sama.
— A peníze? Vždyť nepracuješ.
— Právě proto budeme muset v klidu vyřešit, jak platit výdaje za Emmu a domácnost. To ale neznamená, že můžeš přicházet a odcházet, kdy se ti zachce, a já se musím pokaždé přizpůsobit.
Thomas tašku zapnul. Pořád si myslel, že ho Helena jen chce zastrašit. Řekl, že si u Marcuse na pár dní odpočine a pak si promluví, až Helena přestane předstírat nezávislost. Na rozloučenou se naklonil k Emmě. Ta se k němu natáhla a on ji rozpačitě políbil na čelo.
V dalších dnech Thomas psal pozdě večer, ptal se, jestli dcera spí, a urážel se, když mu Helena odpověděla, že teď není vhodná chvíle na návštěvu. Navrhla, aby se předem domluvili na dni a čase. Nazval to kontrolováním. Helena mu tedy řekla, že mu nezakazuje vídat Emmu, jen ho žádá, aby bral ohled na její spánek a denní režim. Nakonec si domluvili sobotní dopoledne.
Thomas přišel včas, ale po půl hodině zavolal Helenu z kuchyně: nemohl najít čistý hrnek a nevěděl, kde je náhradní oblečení pro dceru. Ukázala mu polici a tašku, kterou připravila na procházku.
— Mohla jsi všechno připravit rovnou, — řekl.
— Připravila jsem. A hrnky stojí pořád na stejném místě.
Helena si nešla sednout vedle něj a nevedla ho při každém kroku. Thomas Emmu nakrmil, otřel jí obličej a pak ji vzal na dvůr. Když se vrátili, holčička byla unavená a mrzutá. Helena ji uložila ke spánku a Thomas čekal na chodbě, než skončí.
— Myslel jsem, že budeš ráda, že jsem přijel, — řekl.
— Jsem ráda, že jsi strávil čas s dcerou. Ale nemusím všechno odložit a obskakovat tě, když jsi tady.
Nic neodpověděl. Při odchodu připomněl, že příští týden má hodně práce. Helena ho požádala, aby řekl konkrétní den, kdy může přijít. Thomas řekl, že se podívá do rozvrhu, a odešel s prázdnou taškou.
O několik dní později si promluvili u kuchyňského stolu, zatímco Emma spala. Thomas přinesl seznam svých pracovních směn. Helena vedle něj položila papír s výdaji a rozvrhem dcery. Zpočátku se rozčiloval, když se ho ptala, v kolik hodin může být s Emmou, ale postupně přestal odpovídat, že se domluví později.
Dohodli se, že si Thomas bude dceru brát na několik hodin o víkendech a jednou v týdnu, pokud mu směna skončí včas. Když nebude moct, dá vědět předem, ne až ve chvíli, kdy Helena čeká u dveří. Výdaje porovnali s účty a rozhodli se, že se o ně podělí tak, aby hlavní náklady na Emmu nezůstaly jen na ní. Částky a nákupy si zapisovali, aby se nemuseli pokaždé znovu dohadovat o tom, kdo kolik zaplatil.
Thomas se neomluvil za poznámky o jejím vzhledu a neřekl, že najednou pochopil, jak těžké to pro ni bylo. Pořád si myslel, že s ním Helena mluví příliš ostře. Teď si ale před odchodem za dcerou sám kontroloval, jestli vzal čisté oblečení a láhev s vodou. Někdy zavolal kvůli praktické věci, ne proto, aby požadoval, ať mu okamžitě otevře.
Pořád bydlel u Marcuse a otázka, jestli se znovu stanou jednou rodinou, zůstávala otevřená. Helena na odpověď nespěchala. V sobotu se v domě objevoval Thomas, který přicházel za Emmou, ne kvůli večeři a vyprané košili. A Helena teď měla několik hodin, které patřily jen jí.
Jednoho rána dcera věž znovu shodila. Helena se zasmála spolu s ní a nejdřív se nepodívala na hodiny.