Šedý kufr u staré skříně v předsíni byl znovu otevřený: Emma spěchala a nestihla zapnout boční kapsu. Řekla, že odjíždí pracovně do pátku, políbila Thomase a odešla. Nechala ho v bytě, který zdědil po babičce. Za dveřmi známé kroky utichly a na poličce vedle klíčů zůstal cizí černý telefon. Thomas usoudil, že je to pracovní telefon jeho ženy, který prostě zapomněla.
První zazvonění ho zastihlo v kuchyni. Z předsíně se ozvala neznámá výchozí melodie — nebyla to ta, kterou měla Emma nastavenou na svém osobním telefonu. Thomas telefon zvedl, ale hovor se přerušil dřív, než k němu stačil dojít. Už přístroj odložil, když zazvonil znovu. Na displeji bylo jen číslo, bez jména. Thomas si pomyslel, že se Emmě někdo snaží dovolat kvůli něčemu naléhavému, a hovor přijal.
Ženský hlas se na něj bez pozdravu obořil: „Emmo, zase jsi mi zablokovala výjezd! Už dvacet minut troubím. Přeparkuj auto, mám důležitou schůzku.“ Thomas chtěl říct, že si spletla číslo, ale neznámá ho nenechala domluvit. Dodala, že je znovu vytopila a v koupelně se jí zase objevily na stropě skvrny. Thomas odtáhl telefon od ucha: nad jejich bytem byl jen sklep.
„Asi jste se dovolala jinam. Tady Thomas,“ řekl, když žena konečně zmlkla.
Odpověděla, že se nemůže mýlit: před jejím vchodem stojí šedá Kia s poznávací značkou 342 a ona to auto zná z okna. Podle ní bydlí Emma o patro výš, ve čtvrtém, a už nejednou nechala sousedku, aby si poradila jak se zatékáním, tak se zablokovaným výjezdem. Žena mluvila tak sebejistě, jako by vyjmenovávala dlouho známá fakta. Její rozčilení nebylo bezdůvodné: měla zpoždění a chtěla, aby auto okamžitě přeparkovali.
Thomas se podíval na fotografii Kie na poličce. S Emmou vybírali právě tuhle perleťově šedou barvu a čísla 342 znal nazpaměť. Auto si splést nemohla. Jenže adresa, patro i příběh s koupelnou neměly s jejich životem v žádném ohledu nic společného. Zeptal se, odkud žena ví, že je Emma právě doma, a uslyšel odpověď: „Viděla jsem ji v okně. Nedělejte, že nechápete, o kom mluvím.“
Thomas ukončil hovor a zavolal Emmě na její běžné číslo. Nejdřív telefon vyzváněl bez odpovědi. Napsal krátkou zprávu: „Hledá tě sousedka. Mluví o šedé Kie 342, čtvrtém patře a zatékání. Co se děje?“ Odpověď přišla až za chvíli: „Vyřeším to, až se vrátím. Nedělej scénu kvůli cizí hysterce.“ Ve zprávě nebyla žádná adresa ani vysvětlení, proč jejich auto někdo vidí u neznámého domu.
Thomas zavolal znovu. Emma hovor přijala, ale místo vysvětlení se zeptala, proč vzal její pracovní telefon a proč mluví s cizími lidmi. Připomněl jí, že přístroj ležel u nich doma a dvakrát zazvonil, a že žena uvedla číslo jejich auta a tvrdila, že Emma bydlí o patro výš. „To je sousedka, pořád má nějaké výhrady. Nepleť se do toho, vyřeším to sama,“ řekla jeho žena. Thomas se zeptal, proč tedy nedokáže říct adresu a vysvětlit, jak se tam ocitlo jejich auto. Emma chvíli mlčela a zopakovala, že si promluví, až se vrátí.
Thomas nevyžadoval, aby mu skládala účty za každý krok. Nehodlal ale přijmout jako odpověď žádost, aby se neptal, když neznámá žena znala poznávací značku jejich auta, stěžovala si na opakované zatékání a považovala Emmu za svou sousedku ze čtvrtého patra. „Jestli jde o obyčejné nedorozumění, řekni mi adresu a já se tam podívám,“ řekl. Emma ostře odpověděla, že nikam nepojede a má nechat všechno tak. Pak hovor skončil.
Thomas se znovu ocitl v předsíni. Na displeji černého telefonu pořád svítilo neznámé číslo; vedle něj ležely klíče a u staré skříně stál otevřený šedý kufr, který Emma balila před odjezdem. Zvedl přístroj, zavolal manželce a počkal, až to zvedne. Ještě jednou se podíval na displej: pořád tam bylo jen číslo. V bytě bylo ticho, a proto krátká zazvonění působila obzvlášť neodbytně. Thomas položil telefon na poličku, ale téměř okamžitě ho znovu vzal — slova neznámé ženy nedávala smysl jako náhodný omyl. „Vysvětli mi, proč tě považují za obyvatelku čtvrtého patra, nebo se už domů nevracej,“ zařval Thomas a mrštil černým telefonem na šedý kufr…
„Nemůžeš rozhodovat za mě, kam se smím vracet,“ odsekla Emma. „A neopovažuj se dělat scénu kvůli slovům nějaké ženské.“
Thomas se podíval na telefon v ruce. Ještě před minutou od ní čekal jednoduché vysvětlení, teď slyšel jen rozkaz, aby mlčel. Nechtěl se s ní hádat přes hlasitý odposlech. Řekl, že zavolá znovu, až bude ochotná uvést adresu a vysvětlit, proč tam jejich auto každý pozná, a hovor ukončil.
Emma mu hned poslala zprávu: „Nejezdi sem. Všechno vyřeším sama.“ Thomas si ji přečetl dvakrát, ale neodpověděl. Pracovní telefon položil na poličku, vzal svůj a vytočil číslo, které se zobrazilo na displeji neznámé ženy. Zvedla to až po chvíli.
„Tady Thomas. Volala jste na Emmin telefon. Rád bych znal adresu, o které jste mluvila.“
Žena se představila jako Helen a nadiktovala ulici i číslo domu. V hlase jí stále znělo podráždění: opravdu měla zpoždění a nehodlala rušit schůzku kvůli cizímu vysvětlování. Když ale uslyšela, že Thomas chce ověřit, jestli se nespletla, nadiktovala mu adresu a požádala ho jen, aby nenechával auto stát napříč výjezdem.
„Bývá tam často,“ dodala Helen. „Vaši ženu nesleduju, mám dost vlastních starostí. Ale to auto u nás stojí pořád. A po posledním zatékání už se nedokážu dívat na strop v koupelně s klidem.“
Thomas se zeptal, kdy se to stalo. Helen řekla, že poprvé před několika měsíci a podruhé docela nedávno. Emma za ní přišla, slíbila, že to vyřeší, a pak se odmlčela. Thomas ji nežádal, aby mu vyprávěla cizí rozhovory. Poděkoval jí a zapsal si adresu na lístek vedle klíčů.
Šedá Kia stála na dvoře uvedeného domu. Thomas ji poznal už z ulice podle promáčkliny u zadního blatníku, kterou chtěli dát opravit, ale pořád to odkládali. Tentokrát auto průjezd neblokovalo, ale Helen, která vykoukla ze vchodu, si ho hned všimla.
„Vidíte?“ řekla a ukázala na auto. „Říkala jsem, že jsem si ho nespletla.“
Thomase nepozvala dál a nesnažila se ho utěšovat. Jen mu z chodby ukázala stopy na stropě koupelny: šedé skvrny u stěny a čerstvý proužek, který se objevil poblíž ventilace. Thomas se zeptal, jestli někoho zavolala. Helen odpověděla, že to nahlásila správci domu a čeká, až prohlédne stropní konstrukci. Chtěla, aby nahoře přestali předstírat, že se nic nestalo.
Thomas vyšel do příslušného patra a zazvonil. Nikdo neotevřel. Nezkoušel kliku ani nenahlížel do oken. Zavolal Emmě. Zvedla to po druhém zazvonění.
„Kde jsi?“ zeptal se.
„Říkala jsem ti, ať sem nejezdíš.“
„Už jsem tady. Auto taky. Helen mi ukázala strop. Prosím, otevři.“
Na druhé straně nastala pauza a pak Emma řekla, že bude za dvacet minut. Thomas sešel dolů a zůstal u vchodu. Nechtěl s ní mluvit přes zavřené dveře, ale ani odjet a znovu všechno nechat na jejím slibu, že to „vyřeší později“, už nehodlal.
Emma se objevila skoro za půl hodiny, v ruce měla látkovou tašku. Když uviděla manžela, nepřekvapilo ji to — jen se zamračila.
„Proč jsi to musel řešit před sousedkou?“
„Přijel jsem ověřit, jestli si nespletla auto a adresu.“
„Ověřil sis to. Teď odjeď.“
Vytáhla klíče, ale Thomas se ke dveřím nevydal. Emma se ohlédla ke schodišti, jako by doufala, že se rozhovor dá odložit na vhodnější chvíli. Nakonec přece jen odemkla byt. Na botníku stály její boty, u stěny visel kabát, o němž si Thomas myslel, že zůstal v autě. V předsíni byly dvě tašky a pánská bunda, kterou neznal.
Z pokoje vyšel Marcus. Zastavil se, když uviděl Thomase, a podíval se nejdřív na Emmu a potom na něj.
„Nevěděl jsem, že přijedeš,“ řekl.
„Já taky nevěděl, že sem mám jezdit,“ odpověděl Thomas.
Emma položila tašku na zem.
„Marcus s tím nemá nic společného. Je to mezi námi.“
„Tak mi vysvětli, proč tvoje auto stojí u tohohle domu, proč tě sousedka považuje za svou sousedku a proč tě několikrát žádala, abys nechala opravit zatékání.“
Emma řekla, že byt je pronajatý a ona tam občas bývá. Marcus potvrdil, že jsou spolu už dlouho. Neupřesnil, jak dlouho, a Thomas se neptal. Stačilo mu, že se Helenina slova potvrdila a že zprávy o pracovních cestách neodpovídaly tomu, kde Emma trávila večery a noci.
„Chtěla jsi mi to říct?“ zeptal se Thomas.
„Někdy. Ne dneska a ne na chodbě.“
„A ta cesta do pátku?“
„Potřebovala jsem čas.“
„Na co?“
Odvrátila se. Pak řekla, že se nechtěla vracet k rozhovoru, který už dlouho odkládala. Thomas si uvědomil, jak snadno dřív přijímal její stručné zprávy o zpoždění, zakázkách a pozdních schůzkách. Nežádal ji o rozpis a nekontroloval každou cestu: myslel si, že k tomu mezi nimi není důvod. Emma si zvykla, že jí jeho důvěra dává prostor a že jeho otázky může zarazit slibem, že si promluví, až se vrátí.
Tentokrát jí obvyklý odklad nevyšel. Thomas nezvýšil hlas a nepožadoval, aby Marcus odešel. Zeptal se Emmy, kdy si odveze své věci z jeho bytu.
„Nechystám se všechno zahodit a stěhovat se na tvůj příkaz,“ odpověděla.
„Nechci po tobě, abys všechno sbalila za pět minut. Ale nebudeš se mnou bydlet, jako by se nic nestalo. Byt jsem zdědil po babičce. Ostatní probereme zvlášť, v klidu a s dokumenty.“
Emma mu připomněla, že auto vybírali společně. Thomas souhlasil: „Kia se také nedá rozdělit jedinou větou.“ O jejím osudu na schodišti rozhodovat nebudou. Dohodli se, že auto neprodají ani nepřevedou na někoho jiného, dokud neproberou náklady a dokumenty. Thomas ji požádal, aby nepoužívala pracovní telefon, který u něj nechala, a podal jí ho. Emma si ho vzala, aniž poděkovala.
V pátek přijela do bytu, jak na začátku týdne slíbila, ale tentokrát ne s kufrem na další pracovní cestu. Thomas jí předem zabalil osobní věci do krabic, aniž sáhl na společné dokumenty nebo na cokoli, co patřilo oběma. Emma si krabice prohlédla a řekla, že se jí mohl aspoň zeptat, co potřebuje. Odpověděl, že jí dá všechno, o co požádá, ale nebude předstírat, že jejich dosavadní životní režim zůstal zachován.
Prošli dokumenty ke Kie a sepsali, jaké výdaje si každý pamatoval. Část účtenek našli v zásuvce psacího stolu, zbytek bude potřeba dohledat. Thomas řekl, že než cokoli rozdělí nebo podepíší, poradí se oba s odborníkem. Emma nic nenamítala, ale ani se neomluvila. Mezi nimi už nezbývalo to bezstarostné „promluvíme si později“, kterým dřív ukončovala každý nepříjemný rozhovor.
Před odchodem se zastavila u šedého kufru. Stál u staré skříně, teď zavřený a prázdný. Emma vzala svou krabici a odešla. Thomas zamkl dveře a vrátil se do kuchyně. V bytě zůstaly jeho věci, dokumenty k bytu a ticho, kterému už nemusel naslouchat v očekávání jejího telefonátu.