Anna už ohřívala polévku, když jí Tomáš, aniž odtrhl oči od telefonu, oznámil, že jeho matka a sestra přijedou za několik hodin. Už byly na cestě. Anna se podívala na manžela: byt jí patřil ještě před svatbou a právě tady teď měla hostit lidi, kterých se na to ani nezeptali.
„Mohl jsi mi to říct dřív,“ řekla a ztlumila plamen.
„Zapomněl jsem. Co na tom? Nezůstanou dlouho.“
Anna se nehádala. Vyměnila povlečení v zadním pokoji, otřela noční stolek a uvolnila místo na tašky. Nerozčilovalo ji, že Tomášovi příbuzní přijeli, ale to, že už rozhodl o jejím večeru i jejím domově, jako by její souhlas byl samozřejmostí.
Hosté dorazili kolem půl jedenácté. Tomášova matka si prohlédla předsíň a poznamenala, že je byt trochu stísněný. Jeho sestra hodila batoh rovnou na zem a hned se zeptala, kde bude spát. Když uviděla pohovku v zadním pokoji, nebyla spokojená: připadala jí malá a nepohodlná. Anna odpověděla, že jiné místo není, a přinesla povlečení.
Tomáš stál vedle, zatímco se jeho matka usazovala na rozkládací pohovce v obývacím pokoji. Nenabídl Anně pomoc ani hostům nepřipomněl, že celý den pracovala. Později uvařila vodu na čaj, nakrájela chleba a salám. U stolu matka stihla poznamenat, že mají starou lednici. Anna řekla, že funguje dobře, ale o cizím vkusu ve vlastním domě se hádat nechtěla.
Ráno Anna odešla do práce a večer se vrátila ke špinavé pánvi a zaschlým cákancům na sporáku. Hosté si sami připravili večeři, ale po sobě neuklidili. Tomášova matka odložila malé prkénko, které Anna používala každý den, na spodní polici: prý se jí lépe bralo to větší. Anna svou věc našla, vrátila ji na místo a umyla pánev.
Vzápětí si sestra stěžovala na pračku: prádlo prý vyšlo vlhké. Pračku koupili teprve před rokem, ale Anna se nepouštěla do dokazování, že je v pořádku, a navrhla, aby zkontrolovaly zvolený program. Tomáš se do rozhovoru nezapojil. Jeho příbuzní měli střechu nad hlavou bez práce, zatímco Anna po návratu z práce obsluhovala je a mírnila jejich nespokojenost, aby doma nevznikla hádka.
Nejprve Tomáš říkal, že jeho matka se sestrou zůstanou tři až čtyři dny. Pak dny uběhly a o odjezdu nikdo nemluvil. Hosté se zabydlovali čím dál víc: matka přestavěla koření a posunula chlebník k oknu, sestra požádala, aby jí uvolnili zásuvku v předsíňové skříni na její věci. Ležely tam Anniny dokumenty. Přesunula je do ložnice, aby uvolnila místo.
S každým takovým krokem byl pobyt pro hosty pohodlnější a pro majitelku bytu stísněnější. Matka nemusela spěchat zpátky, sestra mohla zůstat ve městě tak dlouho, jak chtěla, a Tomáš nemusel hledat ubytování ani se předem domlouvat na délce návštěvy. Anna naproti tomu vstávala do práce a vracela se k nádobí, cizím věcem a poznámkám o tom, co je v jejím bytě špatně.
Když uplynul týden, Anna zavřela dveře ložnice a zeptala se manžela, kdy jeho příbuzné plánují odjet.
„Brzy,“ odpověděl Tomáš a dál se díval do telefonu.
„Potřebuju konkrétní datum. Přijely na pár dní a jsou tu už déle než týden.“
Zvedl oči a řekl, že jeho matka ve městě dlouho nebyla a sestra chce ještě zajít do obchodů. Prý se nic hrozného neděje. Anna mu připomněla špinavou kuchyň, uvolněnou zásuvku a neustálé poznámky o jejím nábytku a spotřebičích. Chtěla jen přijít domů a odpočinout si, ne se přizpůsobovat lidem, kterým nikdo ani neřekl, jak dlouho návštěva potrvá.
„Nemyslí to zle. Ještě chvíli to vydrž, kvůli mně. Brzy odjedou,“ řekl Tomáš.
Anna po něm nechtěla, aby si vybíral mezi ní a příbuznými. Požádala ho, aby řekl datum odjezdu a sám si promluvil s matkou a sestrou. A také aby jí přestal oznamovat návštěvy až poté, co už vyrazily na cestu. Tomáš znovu odpověděl neurčitým „brzy“ a dodal, že přehání. Anna tedy vyšla z ložnice a zastavila se u stolku v předsíni, kde ležely klíče od bytu.
„Buď je dnes pošleš domů, nebo odejdeš s nimi ty,“ hodila Anna svazek klíčů na stůl…
Tomáš se podíval na klíče a pak na Annu. Vzal svazek ze stolu a sevřel ho v dlani.
„Teď ze mě před vlastní rodinou děláš idiota.“
„Požádala jsem tě, abys řekl datum. Zase jsi mi neodpověděl.“
„Nemusím se zodpovídat za každý den. Je to moje matka a moje sestra.“
Z obývacího pokoje vyšla Helena. Za ní se objevila Emma, zabalená do svetru. Zřejmě zaslechly poslední slova.
„Co se tu děje?“ zeptala se Helena.
Tomáš odpověděl dřív než Anna:
„Nic. Anna se rozhodla dělat scénu kvůli tomu, že u nás bydlíte.“
Anna se nehádala o tom, jak to pojmenoval. Podívala se na Helenu a Emmu.
„Nevadí mi, že jste přijely. Ale nesouhlasila jsem s tak dlouhou návštěvou. Dnes musíme rozhodnout, kdy odjedete a kde budete potom spát.“
„Vždyť nejsme cizí. Nemohla jsi prostě říct, že ti to není příjemné?“ řekla Helena.
„Říkala jsem to. Tomáš odpověděl, že brzy odjedete. Uplynul týden a pořád neznáme žádné datum.“
Emma zkřížila ruce.
„Jestli je to tu pro všechny tak těžké, ani my se tu nezoufáme zůstat. Jenže pohovka je nepohodlná a do hotelu se musí dojet a ještě za něj zaplatit.“
„Tak se rozhodněte, co vám vyhovuje víc,“ odpověděla Anna. „Už za vámi nebudu přerovnávat věci, vařit ani uklízet. A ubytování vám také platit nebudu.“
Tomáš prudce položil klíče zpátky.
„Slyšíš, jak to zní? Máma přijela za mnou a ty s ní mluvíš, jako by tu byla navíc.“
„Přijela do mého bytu, aniž bychom se na tom domluvili. A nemusím předstírat, že je všechno v pořádku, když mi to není příjemné.“
Helena sevřela rty, ale mlčela. Emma odešla do zadního pokoje a hlasitě za sebou zavřela dveře. Tomáš zůstal v kuchyni a řekl, že si o tom ráno promluví. Anna odpověděla, že ráno jde do práce, a strčila klíče do kapsy županu.
V noci spali v jedné posteli, každý otočený na opačnou stranu. Tomáš se dlouho převaloval, pak vstal a odešel do obývacího pokoje. Anna slyšela, jak zapnul televizi, ale nešla za ním. Nechtěla znovu začínat rozhovor, v němž se žádost o konkrétní termín měnila v její rozmar.
Ráno se beze spěchu připravila. V kuchyni už seděla u stolu Helena a Emma projížděla telefon. Tomáš si naléval kávu.
„Nic jsi nepřipravila?“ zeptal se.
„Ne. Snídám v práci.“
„Máma ráno obvykle jí pořádně.“
Anna si zapnula kabelku.
„V lednici jsou potraviny. Prosím, umyjte po sobě nádobí.“
Helena zvedla oči, jako by čekala, že se Anna vrátí ke sporáku a vysvětlí, proč byla tak ostrá. Anna se jen rozloučila a odešla. Cestou do práce cítila něco nezvyklého: nemusela spěchat domů, aby prostřela stůl nebo uklidila kuchyň dřív, než se hosté vrátí.
V poledne jí Tomáš napsal, že je jeho matka rozrušená a Emma nemůže najít vhodné jízdenky na nejbližší dny. Anna odpověděla, že se večer mohou v klidu podívat na jízdní řády, ale v bytě už nikdo nebude bydlet bez předem dohodnutého termínu. O pár minut později jí přišla zpráva: „Všechno zbytečně komplikuješ.“ Neodpověděla.
Když se večer vrátila, uviděla na stole hrnky a drobky. Pánev ležela ve dřezu a na sporáku byla zaschlá skvrna. Nikdo ji nepřivítal ani se nezeptal, jaký měla den. Tomáš seděl u okna s telefonem, Helena sledovala zprávy a Emma si na pohovce s někým psala.
Anna si svlékla kabát a šla do ložnice. Převlékla se, vytáhla ze skříně složku s dokumenty k bytu a uložila ji do zásuvky komody. Ne proto, že by se bála, že by jí někdo papíry vzal, ale protože už nechtěla doma ustupovat ani o kousek, aniž by si rozmyslela, proč to dělá.
Když se vrátila, Tomáš už telefonoval se sestrou. Snažil se pro ně najít možnost, jak zůstat ještě několik dní, a rozčiloval se, když Emma označovala hotely za drahé. Anna do toho nezasahovala. Teprve když hovor skončil, řekla:
„Můžu vám pomoct najít spojení a zavolat taxi. Ale ubytování si budete muset vybrat a zaplatit samy.“
„Vyhazuješ moje příbuzné na ulici a pak jim nabídneš taxi,“ řekl Tomáš.
„Navrhuju, abychom to vyřešili bez další hádky. Můžete odjet domů nebo se ubytovat v hotelu. Ale bydlet tady dál jako dosud už nemůžete.“
„A co když tu chci zůstat já?“
„Pak se nejdřív musíme domluvit, jak spolu budeme žít. Nejen o návštěvách. O tom, že rozhoduješ za mě a pak po mně chceš, abych to vydržela.“
Tomáš se ušklíbl a řekl, že vždycky uměla z běžných věcí dělat velký problém. Když Anna otevřela jízdní řád v telefonu, už se ale nehádal. Emma přišla, prohlédla si možnosti a vybrala si vlak na další den. Helena řekla, že by mohly zůstat alespoň do víkendu, ale dcera odpověděla, že bude lepší vrátit se, když se tu všichni cítí tak nepříjemně.
Tomáš nic nenavrhl. Zeptal se, kolik stojí jízdenka, a pustil se do jejího nákupu. Anna odešla do kuchyně a žádné poděkování nečekala. Umyla jen svůj hrnek a postavila ho do odkapávače.
Ráno si hosté balili věci. Emma několikrát kontrolovala, jestli nezapomněla nabíječku, Helena zabalila do tašky jídlo, které si sama přivezla. Tomáš přecházel mezi pokoji a pomáhal vynášet tašky. Nedíval se na Annu a ona se před jeho matkou a sestrou nepokoušela začít rozhovor.
U dveří Helena řekla:
„Doufám, že chápeš, že Tomáše to celé trápí.“
„Chápu,“ odpověděla Anna. „Ale potřebuju také, aby se se mnou doma počítalo.“
Helena zavrtěla hlavou a odešla. Emma se krátce rozloučila. Tomáš zůstal v předsíni, dokud nesešly dolů, a pak se vrátil pro bundu.
„Pojedu s nimi. Nechci, aby po takovém rozhovoru cestovaly samy.“
Anna přikývla. Čekal, že ho požádá, aby zůstal, nebo aspoň zmírní, co řekla. Neudělala to.
„Vezmi si všechno, co budeš na pár dní potřebovat.“
„Ty si vážně myslíš, že je to normální?“
„Ne. Ale ani já nebudu předstírat, že se nic nestalo.“
Tomáš si sbalil náhradní oblečení a nabíječku. Před odchodem sundal z háčku klíč od bytu, chvíli si s ním pohrával v prstech a pak ho nechal na stolku.
„Zavolám, až dorazíme.“
„Dobře.“
Dveře se zavřely. Anna necítila úlevu ani vítězství. Jen zvedla ze země zapomenutou šálu, vrátila židli na místo a po mnoha dnech se poprvé navečeřela v tichu, aniž by naslouchala cizí televizi.
Tomáš zavolal pozdě večer a oznámil, že dorazili. Jeho hlas zněl unaveně, ale ne provinile. Řekl, že jeho matka považuje celou situaci za urážlivou a Emma je přesvědčená, že Anna mohla být pohostinnější. Anna odpověděla, že ho slyšela, a zeptala se, kdy si přijede pro zbytek věcí.
„Takže už jsi rozhodnutá, že se nesmím vrátit?“
„Rozhodla jsem se, že si musíme promluvit dřív, než se vrátíš. Ne za týden v ložnici a ne mezi řečí. Sednout si a domluvit se.“
Chvíli mlčel a pak řekl, že jí napíše další den. Nezazněla žádná omluva ani slib, že něco změní. Anna z něj nic nevymáhala.
O dva dny později si Tomáš přijel pro oblečení a věci do práce. Pořád se zlobil a říkal, že Anna jednala tvrdě. Nepřerušovala ho, ale ani se neobhajovala. Když se zeptal, jestli považuje jejich manželství za ukončené, odpověděla, že zatím není připravená rozhodnout o tom během jediného rozhovoru. Potřebovala vidět, jestli je schopný mluvit o jejich společném životě dřív, než něco slíbí ostatním.
Tomáš řekl, že se nehodlá vzdát matky a sestry. Anna odpověděla, že po něm nikdy nic takového nechtěla. Vzal si tašku, nechal klíč na stole a odešel, aniž práskl dveřmi.
Večer Anna posunula chlebník zpátky na místo, kde ho byla zvyklá vídat, a vytáhla si hrnek. V bytě bylo zase volno. A jejich rozhovor se teď měl odehrát ne mezi cizími taškami a ne ve spěchu.