Tomášův telefon zavibroval vedle koupelnového zrcadla, zatímco si Anna smývala z obličeje jílovou masku. Zvedla hovor z neznámého čísla v domnění, že volají jejímu muži kvůli práci, ale ozval se ženský hlas: „Zajíčku, vyzvedni mě z kadeřnictví!“ Anna byla Tomášova žena a na tom, co právě zaslechla, nezáviselo už jen jejich sobotní ráno, ale i důvěra, na které stál jejich společný domov.
Žena mluvila, jako by Tomáš musel přiběhnout na první zavolání. Zmínila salon „Šarm“ na nábřeží, postěžovala si na liják a strachovala se o své semišové boty. Pak mu řekla, ať na ni za dvacet minut počká, a hovor zakončila polibkem. Anna se ani nestihla představit. Telefon jí zůstal v dlani a voda dál tekla do umyvadla.
Slovo „zajíčku“ jí uvízlo v hlavě víc než adresa. Tomáš nesnášel mazlivé přezdívky a kdysi sám trval na tom, aby si říkali jen jmény. Anna nechtěla z jediného hovoru vynášet předčasný rozsudek, ale ta podivnost byla příliš zjevná, než aby ji přehlédla. Položila telefon na skříňku a přinutila se osušit si obličej, než vyšla za manželem.
Anna zavřela kohoutek a podívala se na svůj odraz: maska jí na kůži ještě zanechávala našedlé stopy a ručník sklouzl z ramene na okraj umyvadla. Upravila si ho, ale vodu znovu nepustila. V bytě bylo ticho a v něm se obzvlášť zřetelně ozývaly v paměti cizí sebejistý tón a závěrečný polibek. Anna se snažila vybavit si slova neznámé ženy, aniž by k nim cokoli přidávala, a opakovala si název salonu, aby ho nezapomněla. Věděla, že až Tomáše uvidí, bude muset mluvit klidně, i když otázka už ji nepouštěla.
Tomáš se vrátil z obchodu s minerálkou, bagetou, olivami a sýrem k sobotní snídani. V kuchyni vybaloval papírovou tašku, jako by neměl jediný důvod spěchat. Anna mu řekla, že mu někdo volal. Jen na okamžik se podíval na telefon a pak klidně usoudil, že to mohl být realitní makléř kvůli obchodu se sklady. Anna odpověděla, že hovor se přerušil. Tomáš se usmál a nabídl jí čaj.
Bylo to první vysvětlení a znělo dost obyčejně na to, aby se ho člověk mohl chytit. Neznámé číslo ale nezanechalo žádnou zprávu a žena v telefonu nezmínila ani sklady, ani dokumenty. Anna neopakovala, co slyšela. Řekla, že si jde koupit kosmetiku, a sledovala, jak Tomáš znovu bere do rukou nákup. Na okamžik sevřel balíček sýra silněji, než bylo třeba, a pak obrátil pohled k hodinám.
Skoro vzápětí Tomáš oznámil, že také bude muset na chvíli odjet: šéf ho požádal, aby odvezl dokumenty obchodním partnerům. Ujišťoval ji, že se brzy vrátí, a mluvil tak všedním tónem, jako by šlo o dávno naplánovaný úkol. Anna se zeptala, proč tedy před chvílí čekal na telefonát od realitního makléře. Tomáš odpověděl, že jde o různé věci a že se to jen sešlo. Bylo to možné vysvětlení, ale přišlo příliš rychle.
Anna ho neobvinila z nevěry ani po něm nechtěla, aby jí ukázal zprávy. Požádala ho, ať jí na rovinu řekne, kdo volal a proč mu říkal „zajíčku“. Tomáš se zamračil: číslo je neznámé, takže Anna nemůže vědět, komu patří; možná se žena spletla. Znovu zmínil obchodní partnery a dokumenty, jako by opakováním mohl své verzi dodat na přesvědčivosti. Anna řekla, že nechce žádnou scénu, ale prosí ho, aby nevydával domněnky za pravdu a upozornil ji, pokud se změnily plány.
Tomáš jí na to připomněl, že bude pryč jen asi hodinu. Vzal telefon ze skříňky a sáhl po klíčích. Anna si stačila všimnout, jak mu v ruce zhasla obrazovka. V hlavě jí znovu zaznělo „Šarm“, nábřeží a semiš, který mohl poškodit liják. Pokud opravdu jel za obchodními partnery, neměla v něm její otázka vyvolat takový spěch ani takovou jistotu v předem připraveném vysvětlení.
Anna mu nezastoupila cestu. Požádala ho, aby jí řekl alespoň jedno příjmení obchodního partnera, za kterým se chystá, ale dozvěděla se, že na tom nezáleží a že musí jet. Tomáš už zamířil ke dveřím, když Anna vykročila ke kuchyňskému stolu a ukázala na telefon v jeho ruce. Tentokrát nehodlala mlčet a čekat, až se vrátí s další verzí.
— Řekni mi, kdo na tebe čeká v „Šarmu“, nebo se dnes domů nevracej, — Anna vytrhla Tomášovi telefon a mrštila jím o stůl…
Telefon sklouzl po stole a narazil do cukřenky. Tomáš prudce ucukl rukou, jako by Anna hodila něco po něm, a ne po telefonu.
— Zbláznila ses? — řekl. — Proč mi bereš věci?
— Ptala jsem se, kdo to je.
— A já už odpověděl: nevím. To číslo neznám.
— Chtěl jsi jet za obchodními partnery. Proč ses tedy tak hnal k telefonu?
Tomáš se na ni podíval s podrážděním, které ještě před minutou skrýval za klidným hlasem. Zvedl smartphone ze stolu, zkontroloval displej a sevřel ho v dlani.
— Děláš scénu kvůli jednomu hovoru. Nemusím se ti zodpovídat z každé minuty.
— Tak mi vysvětli, proč tě ta žena požádala, abys ji vyzvedl ze „Šarmu“.
Na okamžik se mu změnil výraz, ale téměř hned se znovu zamračil.
— To je Ema. Známe se z práce. Potřebovala pomoct, to je všechno.
— Říkáš jí „zajíčku“?
— Ona tak mluví. Nevymýšlej si.
Na displeji se objevila nová zpráva. Anna stačila přečíst jméno: Ema. Pod ním stálo stručně: „Už jsi vyjel?“ Tomáš palcem zhasl obrazovku.
— Takže čeká, že přijedeš, — řekla Anna.
— Řekl jsem, že to vyřeším. Do toho ti nic není.
Řekl to tak sebejistě, jako by staré pořádky stále platily: Tomáš rozhodoval, kdy se bude zpovídat, a Anna měla přijmout jeho slova a vrátit se ke snídani. Podívala se na sáček s olivami, na sýr, který tak pečlivě vybaloval, a najednou pochopila, že už nedokáže dál udržovat tu obyčejnou sobotní iluzi.
— Podvádíš mě?
— Neptej se na něco, na co už sis sama odpověděla.
— Ptám se přímo.
Tomáš se otočil k oknu. Po skle stékaly tenké křivé cestičky deště. Chvíli mlčel, pak řekl:
— Ano. Scházíme se. Už několik měsíců.
Anna se nezeptala znovu ani ho nepožádala, aby jí vysvětlil, co tím myslel. Ta slova byla jasná. Tomáš si strčil telefon do kapsy a dodal, že o tom nechtěl mluvit zrovna takhle, že mu mohla nejdřív dát možnost všechno v klidu říct.
— Kdy? — zeptala se Anna.
— Nevím. Později.
— Chtěl jsi za ní jet teď?
— Volala mi. Nechtěl jsem ji nechat na dešti.
Mluvil o ní se stejnou netrpělivostí, s jakou ještě před chvílí požadoval, aby se ho na nic neptala. Neomluvil se ani se nepokusil své přiznání zmírnit. Zlobil se na Annu, že ho donutila říct pravdu, a zdálo se, že to považuje za hlavní událost toho rána.
— Mohl jsi prostě říct, že jedeš za ní, — odpověděla Anna.
— A co by se změnilo? Stejně bys udělala scénu.
— Žádnou scénu jsem nedělala. Zeptala jsem se, kdo volá.
— Vytrhla jsi mi telefon a mrštila jím přes kuchyň.
— Nehodila jsem ho přes kuchyň.
Tomáš se podíval na cukřenku, kterou telefon málem shodil ze stolu.
— To je jedno. Už ses rozhodla.
Dřív by Anna dokazovala, že se ještě nerozhodla. Vysvětlovala by, že potřebuje trochu času, prosila by ho, aby neodcházel, a navrhla by, že si o tom promluví večer. Teď už nehledala slova, která by mu pomohla znovu se vyhnout odpovědi.
— Dnes s tebou nechci zůstat v jednom bytě.
— Ten byt není jen tvůj.
— Neřekla jsem, že chci měnit zámky. Řekla jsem, že teď nechci být vedle tebe.
Tomáš se ušklíbl, jako by slyšel další hrozbu, kterou stačí přečkat. Vzal ze stolu klíče, strčil telefon do kapsy a zamířil do předsíně.
— Až vychladneš, promluvíme si.
— Dnes ne.
Zastavil se u dveří, ale neotočil se. Anna několik vteřin čekala, jestli řekne aspoň něco o tom, co se stalo, ale Tomáš jen otevřel dveře a odešel. Slyšela, jak se výtah rozjel dolů, potom se vrátila do kuchyně a vypnula rychlovarnou konvici, která mezitím dovařila vodu.
Anna zavolala sestře Kláře. Nevyprávěla jí rozhovor popořádku: řekla jen, že se Tomáš přiznal ke vztahu s jinou ženou a že dnes potřebuje přespat jinde. Klára se po telefonu na nic nevyptávala a řekla jí, kdy na ni bude čekat.
Anna si sbalila tašku. Dala si do ní oblečení na dva dny, nabíječku, léky a doklady, které běžně používala. Než odešla, zkontrolovala zavřená okna, zhasla a zastavila se u kuchyňského stolu. Nákupní taška zůstala nevybalená. Neuklidila ji.
U Kláry Anna skoro nespala. Ráno našla v telefonu několik zpráv od Tomáše. Nejdřív napsal, že dnes nebude spát doma a že neměla dohnat situaci až k výhrůžkám. Pak se zeptal, jestli neviděla jeho náhradní klíče od auta. Zprávy působily tak všedně, jako by se pohádali kvůli zpoždění, a ne kvůli ženě, za kterou chtěl jet v dešti.
Anna odpověděla jen na otázku o klíčích: leží v horní zásuvce v předsíni. K ostatnímu napsala, že se vrátí pro své věci a chce si promluvit o tom, jak budou v nejbližší době žít. Tomáš odpověděl: „Dobře. Jen při setkání zase nezačínej.“
Přečetla si zprávu znovu a neodpověděla. V pondělí si Anna otevřela samostatný bankovní účet pro běžné výdaje a zkontrolovala své doklady. Nesahala na společné platby a nepokoušela se vyřešit během jediného dne všechno, co se týkalo jejich domova. Potřebovala zjistit, které výdaje nesou společně, které věci patří každému z nich a kde by mohla bydlet, kdyby se dočasné odloučení protáhlo. Seznam byl delší, než čekala.
Tomáš se vrátil do bytu ještě ten den, kdy si Anna přišla vyzvednout několik dalších věcí. Nezeptal se, jaká byla noc u Kláry. Hned ve dveřích řekl, že nemusela z osobní záležitosti dělat rodinnou krizi a že sám chtěl najít vhodnou chvíli, kdy si promluví.
— Řekl jsi, že nevíš kdy, — odpověděla Anna.
— Protože jsi mě nenechala domluvit.
— Přiznal ses teprve poté, co jsem se zeptala přímo.
Tomáš si přejel dlaní po tváři. Nezvýšil hlas, ale v každém slově zůstával vztek.
— Nechtěl jsem od rodiny odejít. Ema je něco odděleného.
— Možná pro tebe.
— Pořád jsem tady. Můžeme žít jako dřív, dokud se nerozhodneme, co dál.
Anna si do tašky složila svetr a knihu, kterou nechala na skříňce. Všimla si svého hrnku na stole a uklidila ho do skříně. Dřív by mohla Tomášovu nabídku považovat za pokus zachránit rodinu. Teď zněla jako žádost, aby se nic neměnilo, a on se tak nemusel potýkat s následky vlastních lží.
— Nemůžu žít jako dřív, — řekla. — Nemůžeš se vrátit poté, co ses přiznal, a čekat, že se budu chovat, jako by se nic nestalo.
— A co navrhuješ?
— Žít nějakou dobu odděleně. Pak probrat, co bude s bytem a výdaji. Ne ve spěchu a mezi tvými telefonáty.
Tomáš chvíli mlčel a pak řekl, že může zůstat u Marka. Řekl to, jako by Anně ustupoval, přestože rozhodnutí sejít se s Emou a také to, kde stráví večer, učinil sám.
Následující den si Tomáš odvezl několik sad oblečení a pracovní věci. Dohodli se, že si pro zbytek přijde v předem domluvenou dobu a společné účty proberou zvlášť. Neprosil o odpuštění. Anna se neptala, jestli přestal s Emou chodit: odpověď by jí teď nevrátila důvěru ani neobnovila jejich společný život v původní podobě.
O týden později Tomáš navrhl, aby se sešli a promluvili si bez hádek. Anna souhlasila, ale vybrala kavárnu poblíž domova a řekla, že neslibuje, že se rozhodne během jednoho rozhovoru. Přišel sám, přinesl seznam výdajů a poprvé nezačal výčitkami. Neznamenalo to, že se mezi nimi všechno spravilo. Dokázali se jen dohodnout na nejbližších krocích, aniž by předstírali, že sobotní ráno nic nezměnilo.
Tomáš teď bydlel u Marka a Anna zůstávala v bytě a probírala dokumenty, kterých si dřív nevšímala. Na kuchyňském stole už neležel jeho telefon. Vedle klíčů ležela složka s jejich účty a datem další schůzky. Anna už dlouho poprvé nečekala, že jí Tomáš sám vysvětlí, co bude dál.